Amen 4/1997 Vzkříšení

Amen 4/1997 Vzkříšení

Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra marná (1 Kor 15, 17)

Zmrtvýchvstání, zmrtvýchvstání. ..ústřední tajemství naší víry. ..co se o tom dá napsat? Když na něm stojí a s ním padá naše víra, budou o něm jistě obšírně pojednávat moudré knihy. .. Tak nějak vznikal článek o zmrtvýchvstání, který nakonec nespatřil světlo světa. Ukázalo se totiž, že moudré knihy o zmrtvýchvstání buď cudně mlčí, nebo pouze opakují zprávy evangelistů, případně hned převedou řeč na jeho význam pro nás. Pokud už se nějaký autor pustí do vysvětlování, jakou mocí Kristus vstal, kde byl, když se zrovna nezjevoval, jaké vlastnosti má oslavené tělo apod., buď se do toho brzy zamotá, nebo přizná, že lidský rozum nestačí na to, aby tyto otázky s jistotou řešil.

Nezbývá tedy, než dát zapravdu tvrzení, že vzkříšení je ústřední tajemství naší víry. Tajemství a víra - to jsou dva pojmy, na kterých stojí Zjevení a jimiž také křesťanství nejvíc popouzí rozum svých odpůrců. Jak by ne, když je křesťané často používají jako záludnou "černou díru" v diskusi. Jakmile dojdou argumenty, nepoužíváme pěsti, ale tajemství. Na otázku, jak takové tajemství lze vůbec rozumně akceptovat, se odpovídá: vírou. Není divu, že křesťanská víra se v očích nevěřících stává rovnocenná s vírou ve strašidla, víly, nebo černou kočku přinášející neštěstí. Víra je v tomto podání něco, co funguje u křesťanů místo rozumu (protože se jim ho nedostalo tolik jako jiným lidem). A tajemství je takový nesmysl, že je tam i víra málo platná, tedy nesmysl na druhou.

Skutečně z nás Bůh darem víry dělá takové duševní mrzáky, za které se tímto způsobem vydáváme? Vírou dostáváme naopak něco navíc, její funkce začíná tam, kde přirozené možnosti rozumu končí. Rozdíl mezi námi a nevěřícími je ten, že my si uvědomujeme omezenost rozumu, přijímáme jeho hranice, a víme, že za nimi určitě něco je. Částečně dokážeme říct i co, díky Zjevení, ale málokdy jak, a největší část zůstává našemu rozumu zcela nedostupná i ve světle víry. ..je to tajemství. Především všechno, co se týká Boha samotného, jeho vnitřního života, a všechno, co se odehrává mimo náš čas a prostor. A tak není divu, že zatímco Kristus vtělený, trpící a umučený, zjevující naplno své lidství, zabírá v teologických knihách tisíce a tisíce stran, tentýž Kristus vzkříšený a oslavený teologickým rozborům uniká.

Ale ani u Kristovy pozemské existence si nevystačíme s pouhým přirozeným poznáním, např. s historií, právní vědou nebo etikou. Jak bychom v jednom z mnoha zločinců odsouzených na smrt v římských provinciích poznali Syna Božího? V tomto ohledu máme štěstí - rozpoznali ho jiní před námi a nám zanechali věrohodné svědectví, osvědčené věky. Stačí přijmout nabízený dar víry, a pak už se jenom v případě pochybností ptát moudřejších. Současníci Ježíšovi to měli o mnoho těžší - museli si sami probojovat své pochybnosti a nejistotu.

I tak každému zbývá v jeho pozemském životě víry mnoho neprošlapaných cest, kterými si musí projít sám. Mnohem těžší než věřit ve vzkříšení Krista a vzkříšenému Kristu bývá pro nás ověřit svou víru v situacích, které nám jdou "na tělo". Jak těžké bývá například odhalit světlem víry syna Božího ve svém bližním, obzvlášť v tom nejbližším! Ještě těžší bývá uvěřit pod tíhou zkušenosti tomu, že i já sám jsem nové stvoření: "Vždyť přece víme, že starý člověk spolu s ním byl ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu" (Řím 6, 6 - 7).

Při čtení těchto řádek nás jímá úzkost: o co jsme my věřící lepší než mnozí naši nevěřící přátelé? Často se setkáváme s lidmi, kteří ze sebe vydávají maximum pro společné dobro, nečekají žádnou odměnu, a to všechno ze zcela přirozených pohnutek. Nepotřebují k tomu ani víru, ani svátosti, a nezdá se, že by jim ctnostný život činil o mnoho větší potíže než nám, věřícím. Z toho plyne, že v přirozeném životě také existují zdroje, ze kterých lze čerpat motivy i sílu pro své dobré jednání. Zase se zdá, že víra je jen pro ty slabší z nás, kteří potřebují nějakou psychologickou berličku, které dokáže motivovat jen strach, případně naděje na odměnu. Ti silní nepotřebují Boha k tomu, aby jejich život měl smysl a kvalitu.

To není abstraktní problém, ale námitka, se kterou se často setkáváme. Křesťan v nás se bouří ještě dříve, než jsme schopni ji vyvrátit: ne, svůj život jsme přece nezaprodali nějaké berličce, ale Pravdě. Vložili jsme ho do rukou živému Bohu, který ho svou milostí už ve křtu radikálně změnil, a od té doby nás neustále zahrnuje svými milostmi, které přece musí být někde vidět. V čem jsme tedy jiní? Jaký je rozdíl mezi přirozeně dobrým životem a životem z víry?

Na tuto otázku se nedá dát univerzální odpověď. Pokud jsme ale nepromarnili Půst, měli bychom ji o Velikonocích zaslechnout. Na jedno bychom však neměli zapomenout. Když člověk naplní svůj život nezištnou službou, stává se svět v jeho očích dlužníkem, který nikdy nebude mít na zaplacení. Křesťan, i kdyby ve službě Bohu a bližnímu položil život, stále zůstává dlužníkem.

Hlubokou účast na tajemství naší víry přeje

redakce

Velikonoce

Požadovaný článek Velikonoce není k dispozici online.

Dagmar Kopecká: Paškál

Požadovaný článek Dagmar Kopecká: Paškál není k dispozici online.

Velikonoce - tradice a symboly

Beránek
je jedním z nejstarších a nejčastějších křesťanských symbolů a bývá používán ve více významech. Ve velikonoční symbolice představuje Krista - ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Toto znamení má svůj původ ve starozákonních předobrazech: beran obětovaný Abrahamem místo Izáka (Gn 22, 13), Hospodinův služebník podobný obětnímu beránku z Izaiášova proroctví (Iz 53, 7) a především beránek, jehož krev ochránila domy Izraelitů při vyhlazování všeho prvorozeného v egyptské zemi (Ex 12). V Novém zákoně je obraz Krista jako Beránka Božího na mnoha místech potvrzen a ještě rozveden. Kristus je pravý velikonoční beránek, beránek bez vady a poskvrny (tj. bez hříchu), který vykoupil lidi za cenu své krve (1 Kor 5, 7; 1 Petr 1, 19; Zj 5, 9n). Bývá zobrazován s různými vysvětlujícími znameními. Kříž stojící za beránkem je znamením vítězné smrti; někdy je nahrazen praporem se slovy "Pokoj vám" či "Aleluja" a nebo bílou vlajkou s červeným křížem, znamením vítězství nad smrtí. Bývá ověnčen palmami, symbolem mučednictví a vítězství; někdy je také zobrazován s řeckými písmeny A a , jež jsou symbolem jeho věčného života. Čtyři prameny vytékající ze skály, na níž beránek někdy stojí, představují milost vykoupení, která se rozlévá z kříže na všechny světové strany. "On (Kristus) se jednou provždy stal naším Beránkem, naším obhájcem u tvého trůnu. On - Beránek obětovaný - už neumírá, Beránek zabitý žije na věky." (z preface 4. velikonoční)

Vejce
je všeobecně rozšířený symbol života a plodnosti. Často se objevovalo v mytologických představách, v alchymii a také při pohanských oslavách jara. Pro křesťany se vejce stalo symbolem zmrtvýchvstalého Krista; mládě narozené z vejce připomíná Krista vycházejícího z hrobu. Ve středověku sloužila vejce také ke splácení nájmu, jedním z termínů plateb byly i Velikonoce. Velikonoční vejce se vybírala také jako dávka pro kostelníka a ministranty.

Zajíc
Podle lidové víry zajíc nikdy nespí. V některých knihách se píše, že zajíc nemá oční víčka a při spánku pouze obrátí pupilu nahoru, jinde se toto vysvětlení popírá a uvádí se jiné: ocitne-li se zajíc v nebezpečí, zůstane na svém místě a přitiskne se k zemi, takže to vypadá jako by spal s otevřenýma očima. Ať už je to tak či onak, pro křesťany se zajíc stal symbolem zmrtvýchvstání: jako "stále bdící" jim připomínal Krista, který přemohl spánek smrti a vystoupil z hrobu do věčného života. Někde se pekl chléb v podobě zajíce, později se doprostřed vsazovalo vejce.

Číslice osm
Symbolem zmrtvýchvstání je také číslice osm. Den zmrtvýchvstání Páně byl nazván "osmým dnem stvoření", nového stvoření člověka, jemuž Kristova smrt a vzkříšení vrátily naději na věčný život. Osmým dnem je nazývána také neděle, památka zmrtvýchvstání Páně.

Další symboly
zmrtvýchvstání
V křesťanském starověku i středověku byla velikonoční symbolika mnohem bohatší. Vzkříšeného Krista představovaly nejrůznější symboly, většina z nich se však již přestala používat nebo se jejich význam změnil. Připomeňme např. fénixe, páva či orla, kteří podle legendy dostávají nový život z popela, takže připomínají zmrtvýchvstání; dále čápa či vlaštovku, vracející se na jaře z teplých krajů a připomínající tak návrat ze smrti do života; nebo ledňáčka, o němž se věřilo, že každoročně mění své peří, takže se stal znamením obnoveného života. Používal se také symbol slimáka, který na jaře proráží víčko ulity a kohouta, který ohlašuje příchod nového dne - vítězství světla nad temnotou. Zmrtvýchvstalého Krista zobrazoval také pštros, který klade svá vejce do písku, kde se působením tepla otvírají, a dokonce i žába, pro svá nápadná vývojová stadia. Zmrtvýchvstání symbolizovaly také ryba a plást medu, které Kristus pojedl s apoštoly, když se jim po svém zmrtvýchvstání zjevil ve večeřadle (Lk 24, 36-43). Ve Francii se symbolem Velikonoc stala na jaře rozkvétající sněženka, její jméno paquarette připomíná francouzský název Velikonoc Paques.

Aleluja
Velikonoční liturgie je charakteristická také častým radostným Aleluja (antifony, odpovědi k žalmům, sekvence, dvojité aleluja při propuštění lidu atd.). Aleluja převzali křesťané z židovské liturgie, kde má význam radostného, slavnostního pokynu k svěcení největších židovských svátků. Aleluja je hebrejský výraz složený z hallelú a jáh = chvalte Jahve (Pána). V Písmu svatém se vyskytuje na začátku nebo na konci některých žalmů (104-106, 111-113; 146-150) a čtyřikrát je uvedeno v Novém zákoně, v knize Zjevení sv. apoštola Jana (Zj 19, 1-6).

Žehnání pokrmů na Boží hod velikonoční
V dřívějších dobách byla postní praxe církve přísnější. Půst zdrženlivosti od některých pokrmů byl uložen po celou dobu postní a kromě masa se vztahoval také na vejce a sýr. Přechod od postu k radostnému velikonočnímu hodování byl tedy mnohem výraznější než dnes a byl doprovázen četnými liturgickými i mimoliturgickými zvyky. V 10. století se objevuje žehnání pokrmů při velikonoční slavnosti, které se v mnoha místních církvích zachovalo až dodnes. Žehnání se konalo buď přímo při mši na Boží hod velikonoční, někde také před nebo po ní. Žehnaly se jednak pokrmy, které byly v postu zapovězeny a dále také beránek, mazanec, chléb a víno. Vedle praktického významu - pozvolný přechod k normální, tučnější stravě - má toto žehnání především význam symbolický. Je znamením velikonočního vítězství: hřích a smrt jsou přemoženy, můžeme ukončit půst a radovat se. Zmrtvýchvstalý Kristus nás zve na eucharistickou hostinu a svojí přítomností chce prozářit také naše domovy. Eucharistická slavnost má tak své pokračování v agapé - v bratrské hostině ve společenství věřících.
"Pane, po svém vzkříšení ses zjevil svým učedníkům a jedl jsi s nimi. Také nás zveš k svému stolu a slavíš s námi hostinu. Prosíme tě, dej, ať i tyto pokrmy jsou nám znamením tvého požehnání a tvé lásky. Přijmi pozvání do našich domovů. Zůstávej s námi a dej, ať stále zakoušíme tvou přítomnost a tvé požehnání. Posiluj v našich domovech vzájemnou lásku, která pramení z tvého velikonočního vítězství nad smrtí, zlem a hříchem. Doveď nás všechny až k stolu nebeské hostiny, kde žiješ a kraluješ na věky věků." (žehnací modlitba)

zpracovala Dagmar Kopecká

Literatura:
K. Richter: Liturgie a život, Vyšehrad, Praha 1996
J. Studený: Křesťanské symboly, MCM, Olomouc 1992
Slovník biblické teologie, Velehrad - Křesťanská akademie, Řím 1991 (heslo Beránek)
Benedikcionál, Česká biskupská konference, MCM, Olomouc 1994

Vpravdě vstal, aleluja!

David Pancza

"Kristus vstal z mrtvých, smrtí smrt přemohl a těm, kteří jsou v hrobech, daroval život"
(Velikonoční tropář)

Přijetí reality

Když Adam s Evou zhřešili, zbavil Bůh člověka nesmrtelnosti a rajské bezstarostnosti. Proklíná zem a přikazuje jí rodit trní, aby v potu tváře získávali svůj chléb. Nedělá to jako tyran v návalu hněvu, ale s láskou jako dobrý vychovatel. "Smrt a utrpení nedovolují člověku uvelebit se tu a zabydlet se ve své hříšnosti, připomínají mu, že je v nenormálním stavu" (V. Lossky). "I když nás Bůh stvořil věčné, po porušení přikázání jsme byli odsouzeni k smrti, aby se zlo nestalo věčné a nesmrtelné" (sv. Jan Damašský).

Bůh se ve své nekonečné moudrosti rozhodl zvítězit nad zlem, utrpením a smrtí ne tím, že je jednoduše odstraní, ale tak, že je v plnosti podstoupí. "Ježíš se přiblížil k člověku tak, aby byly posvěceny všechny podmínky lidského života včetně smrti" (sv. Řehoř Naziánský). Bůh nečiní násilné změny, nemění pořádek tohoto světa sám, nevrací vesmír do původních kolejí. Naopak vstupuje do té reality, jaká tu je, aby ji změnil spolu s námi. "Přijímá všechny aspekty našeho padlého života a zapojuje je do pravého Života" (V. Lossky). Už nás nemohou od něho odloučit, neboť on je v nich přítomen. "Ježíš přijímá trnovou korunu, aby odstranil kletbu trní, dává se pochovat do země, aby prokletá zem byla opět požehnaná" (sv. Cyril Jeruzalémský). Takovýmto způsobem je ďáblova porážka a potupa dvojnásobná. Utrpení a smrt, jeho mocné zbraně, nezmizely, ale Bůh je svojí přítomností v nich posvěcuje a obrací proti peklu. To, co bylo dosud pro člověka kletbou, stává se nástrojem spásy.

Neexistuje proto situace, ve které by nebylo možno přiblížit se k Bohu a začít ji spolu s ním měnit. Bůh je vždy blízko nás, nejen ve smyslu "tady a teď", ale blízko i vnitřním rozpoložením. Ve vážných případech, kdy si někdo z lidského hlediska nenapravitelně pokazí život, ale i v každodenních obyčejných nepříjemnostech. Bůh je u nás, aby svou přítomností dal smysl všemu, v čem se nacházíme, aby posvětil náš stav a učinil ho místem spásy.

Křesťan nikdy nemusí unikat z reality, naopak, právě její přijetí je tím prvním rozhodujícím krokem k Bohu a ke změně.

Zlo jako prostředek spásy

Na zlo Ježíš neodpovídá zlem, ale naopak, přijímá ho a dovoluje mu, aby ho zranilo a usmrtilo. Přijímá ho, aby bylo pohlceno a odstraněno z tohoto světa. Nechává se jím usmrtit, aby ho snesl do říše smrti. Avšak třetí den vstává z mrtvých, Bůh Otec zjevuje svou spravedlnost a Nevinnému vrací život. Ježíš žije, dostává nazpět všechno to, čeho se dobrovolně vzdal, ba o mnoho více. Rány, které utržil, nezmizely, ale byly oslaveny, staly se novou, pozitivní skutečností, zdrojem života.

To má velký význam pro náš duchovní život. Když jsme vnitřně spojeni s Kristem, máme moc přemáhat zlo láskou. Odpověď lásky na útoky zla přestává být slabostí, a stává se naší nepřemožitelnou silou. Ježíšův příkaz nastavit druhou tvář těm, kteří nás bijí, jít dvě míle s tím, kdo nás nutí jednu, blahoslavenství vyhlášená na hoře, ctnost pokory, to všechno je pro nevěřícího sebevražedným bláznovstvím, avšak pro věřícího cesta k jistému vítězství. Nejsem to já sám, kdo je terčem zloby, je to Ježíš ve mně, který ji přijímá a zneškodňuje. Proto se "pokorný člověk podobá moři, ve kterém zmizí každý útok nepravosti jako kámen do něj hozený, trochu zvlní hladinu a ztratí se v hloubce" (stařec Siluan).

Nejen to, všechno zlo, které přijímám s láskou, se stává nástrojem k vytvoření něčeho dobrého. Všechno, co ztrácím, dostávám nadmíru vynahrazeno. "Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému" (Řím 8, 28).

Krev všech mučedníků je tak semenem několikanásobného počtu nových křesťanů. Každé utrpení podstoupené v odevzdanosti Bohu je doprovázeno rozením nového života ve mně i v ostatních lidech. Pohledem do "temnějších" stránek historie církve se přesvědčujeme, že poslušností a pokorou světců, i v absurdních podmínkách, bylo dosaženo významnějších změn než vzpourou netrpělivých reformátorů. Dobrovolný sebezápor a půst s modlitbou má větší moc změnit lidi než nejpromyšlenější lidská propaganda. Odpuštění provinění láme kámen srdce viníka a projevení lásky těm, kteří nás urážejí, jim otvírá pramen slz pokání.

Smíme být slabí a zranitelní, neboť v Bohu máme jistotu, že nedovolí, abychom zanikli, že v nás obnoví a oslaví všechno zničené, že naplní svojí láskou všechno, co nás bolí. Navíc "všechny rány, které člověk v životě dostal, tělesné i vnitřní, se po odevzdání Bohu a uzdravení stávají jeho osobním charismatem, zejména ve službě lidem s podobnými problémy" (E. Vella).

"Smrti, kde je tvé vítězství?"

"Když ďábel viděl Ježíšovu slabost v Getsemanech, nechal se oklamat a rozhodl se zaútočit v naději, že ho porazí" (bl. Theofilakt). "Kristova smrt byla pastí pro ďábla. Lidská přirozenost byla návnadou, na kterou ďábel skočil, avšak chytil se na háček jeho božství, který ho probodl. Nebylo možné, aby pohltil Boha, proto hyne." (sv. Řehoř Nysský). Ďáblův trumf, "smrt, byla pohlcena životem. Smrt vešla do božství a v něm shořela, neboť v něm pro sebe nenašla místo" (V. Lossky). Ježíš tak svojí smrtí usmrtil smrt a ta v hrůze vyvrhovala z hrobů zesnulé svaté (Mt 27, 52). "Pro ty, kteří jsou spojeni s Kristem, není už smrt slepou uličkou, ale bránou do Božího života" (V. Lossky).

Smrt nás bude ničit fyzicky, oddělí nás od tohoto světa, ale nemůže zlomit naše pouto s Bohem, nemůže v nás zničit ten nový život, který se narodil z Boha a je s Kristem skryt v Bohu. Stává se tím naší služebnicí, odděluje v nás pomíjející od nepomíjejícího, a to dokonce dříve, než zemřeme. V mnišské tradici Východu i Západu je "pamatování na smrt" osvědčeným prostředkem na osvobození se od chorobných závislostí na tomto světě a nabytí vnitřní svobody pro Boha.

"Vzepřete se mu, a uteče od vás"

Ježíš je náš Vykupitel. "Komu platí výkupné? Bohu? Je to snad Bůh, kdo nás drží v zajetí?" (sv. Basil Veliký). Člověk svým hříchem vyměnil svou svobodu za chvíli falešného potěšení, a proto Zlý s dovolením Boha nad ním získal jistou moc. Teď však chtěl ďábel opanovat tu lidskou bytost, nad kterou neměl žádnou moc, proto byl své moci spravedlivě zbaven. (Origenes, sv. Irenej, sv. Řehoř Nysský). "Překročil svoji pravomoc, kterou po pádu člověka dostal, proto ztrácí právo na člověka" (V. Lossky). Ježíš sebou splatil náš dluh vůči ďáblu a vykoupil nás z jeho nadvlády.

Proto, i když bude někdy obcházet zlý okolo nás jako řvoucí lev, hledaje, koho by pohltil, máme jistotu, že nás nesmí sežrat, když se nedáme. Žádné pokušení není takové, abychom mu museli podlehnout. Někdy to sice vypadá, že už se nedá vydržet, ale právě tehdy se můžeme ve víře v Kristovo vítězství ďáblovi vzepřít a on od nás uteče (srv. Jak 4, 7). Taktéž, kdykoliv se opravdu vážně zříkáme zlého a jeho skutků, musí od nás odstoupit.

Pramen milosti obrácení

Následkem hříchu je víc než jen vina. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, jako bytost s Božím životem v sobě. Hříchem se tento život ničí, člověk ztrácí svou tvář, odděluje se od své nejhlubší podstaty. Ježíše položili do hrobu. "Ty jsi ten hrob" (sv. Makarios Egyptský). Ježíš zemřel, aby se dostal do našich srdcí a mohl v nás, spolu s námi, vstát z mrtvých. Odvalením kamene od hrobu odvaluje kámen z našich srdcí.

Krásně je to vyjádřeno v byzantských velikonočních obřadech. Od Velkého pátku je chrám symbolem Božího hrobu, v neděli ráno obchází celé shromáždění chrám, aby do něj nakonec vstoupilo a přesvědčilo se, že hrob je prázdný, že Kristus vstal z mrtvých. Ale hned nato je možné pocítit, že chrám není prázdný, neboť už není hrobem, ale nebem, kde se nachází zmrtvýchvstalý Pán. A přesně totéž, co s chrámem, se děje i s člověkem.

Zde je pramen milosti obrácení, ke kterému se můžeme neustále vracet. Znovu a znovu můžeme zvát Krista, aby skrze svoji smrt vstoupil do našich tmavých komnat, tam, kde je namísto jeho božského života jen padlé lidské živoření, aby tam vstal z mrtvých a naplnil nás životem.

Zlé není zničeno, ale přetvořeno

Svou neposlušností jsme ztratili schopnost poslušnosti. Svým hříchem jsme se stali otroky hříchu, vstoupili jsme do začarovaného kruhu, ze kterého nemůžeme vyjít sami. Naše přirozenost se v mnohém bouří proti Bohu, není schopna toužit po tom, co se mu líbí, ani to konat.

Ježíš vzal na sebe naše hříchy, Bůh ho učinil hříchem. Ne tím, že by on zhřešil, ale tak, že dobrovolně přijal tlak naší hříšnosti, dovolil naší padlé přirozenosti, aby ho zatížila. Skrze svoji lásku k nám se s námi natolik ztotožnil, že všechny naše hříchy, bolesti a slabosti se staly jeho vlastními. Člověku by to nebylo možné, ale on jako Bůh nepodlehl, svou poslušností až k smrti přemohl naši neposlušnost, ukřižoval a usmrtil naše hříšné tělo. Když vstal z mrtvých, hřích už nad ním nemá žádnou moc.

Kristus žije v nás, proto při každé snaze odevzdat se mu v modlitbě jsme to my, koho nese na kříž a dává Otci, on sám zevnitř přemáhá naši neposlušnost a dává nám dar své vlastní synovské poslušnosti. Moc zmrtvýchvstání můžeme okusit při přijímání Eucharistie, kdy se v nás Kristus pod způsobami chleba a vína rozpouští, aby se v něm mohl rozpustit náš starý člověk a byl nahrazen novým člověkem plným Boha.

Žalm 136 (137) praví: "Babylónská dcero, ...blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu." V alegorickém výkladu sv. Jana Zlatoústého jsou dětmi hříšné vášně a skálou Kristus. Toto je jedna z možných výkladů staré mnišské praxe modlitby s poklonami. Člověk prosí Ježíše o pomoc a zároveň si kleká na zem a čelem se dotýká dlažebního kamene, čímž pomáhá svému duchu odhodit hříšnou žádostivost a rozbít ji o Krista.

Díky Kristově smrti můžeme zemřít hříchu, ale není to jen amputace vášně. Kristus vstal z mrtvých, proto všechno zlé, co v sobě mocí Svatého Ducha umrtvíme, vstává z mrtvých jako dobré. V Kristu je každé zapření starého člověka zároveň přírůstkem nového. "Kříž je místem, kde se přetavuje naše přirozenost" (sv. Simeon Nový Theolog), formou, kde se v ohni Boží lásky taví a znovu odlévá naše "zohýbaná ocel", místem naší hluboké bytostné proměny.

Dlužíme sebe

Ježíš splatil náš dluh vůči Bohu. Co jsme Bohu dlužni? Když se ho ptali, zda mají platit daň císaři, požádal o minci, podíval se na ni, a když na ní uviděl vyražený císařův obraz, řekl: Dejte císaři, co je císařovo. Potom se podíval na člověka a vida v něm Boží obraz, řekl: Dejte Bohu, co je Boží! (Podle kánonu sv. Ondřeje Krétského). Bohu dlužíme všechno: sebe.

Při Poslední večeři se nám Kristus odevzdává, ztotožňuje se s námi a potom na Golgotě dává sebe i nás Otci. "Přináší Otci svoje lidství jako prvotinu stvoření a celé lidstvo je povoláno tento proces dovršit" (V. Lossky). Dával-li ve starozákonní době člověk Bohu část ze svého majetku, v novozákonní době je povolán dát Bohu sám sebe. To je ta oběť, kterou přijal Bůh od Ježíše, to je oběť, kterou my přinášíme v každé svaté liturgii. Ne samotné utrpení, kříž a smrt, ale osobní Kristovo odevzdání se Otci v utrpení, na kříži, ve smrti. Neobětujeme pouze chléb a víno, ale prostřednictvím Krista v nich odevzdáváme Otci sami sebe - Kristovo Tělo. Neopakujeme Kristovu oběť jaksi mimo nás; v jejím zpřítomnění se do ní zapojujeme a naplňujeme ji. Je staletou zkušeností, že krátce po přijetí eucharistie je opravdu čas milosti, kdy je člověku nejlehčí úplně se poddat Bohu.

Kristus vstal z mrtvých! Vpravdě vstal!

Použitá literatura:
Vladimir Lossky: Dogmatická teologie
Imrich Belejkanič: Pravoslávne dogmatické bohoslovie

Křest dětí

Vojtěch Soudský

Doba postní, která je přípravou na Velikonoce, je také pro mnohé z našich bratří a sester přípravou na křest v dospělosti, pro který je nejvhodnější dobou právě velikonoční vigilie. Když vidíme, jak se katechumeni pečlivě, dlouho a za opakujících se dotazů na upřímnost a touhu po křtu připravují na tuto svátost, napadá nás, zda o něco nepřicházejí ti lidé, kteří byli pokřtěni v dětství, zda rodiče o něco své děti neochuzují, když je nechají pokřtít krátce po narození.

Námitky

Námitky proti křtu dětí jsou velmi starého data a ne jčastěji mají některou z následujících podob:
- mezi křtem dítěte a okamžikem, kdy skutečně uvěří, je velmi dlouhá doba, a není ani jisté, zda k víře vůbec někdy dospěje,
- milost, která je člověku dávána v nějaké svátosti, má být tímto člověkem chtěna a osobně přijímána,
- křtem vnucujeme dítěti nejen milost, ale i příslušnost k církvi; aniž se může svobodně rozhodnout, stává se katolíkem se všemi závazky církevního práva, bereme mu možnost "vybrat si" svobodně víru a církev, ve které chce žít,
- v současné době není společnost křesťanská, a tak je dítě hned od začátku svého života jakousi výjimkou,
- křest dětí připomíná magické praktiky, kdy nějakým úkonem chceme dosáhnout příznivého účinku vzhledem k duchovým silám, a zároveň tím nepravdivě "produkujeme" křesťany, ačkoliv u pokřtěného dítěte ještě nemůžeme mluvit o tom, jakého je vyznání.

Důvody pro křest

Naším hlavním problémem však nejsou důvody proti křtu malých dětí, ale naopak důvody pro tento počin. Pokud nám bude jasné, proč křtít malé děti, budeme schopni jiným i sami sobě odpovědět na všechny tyto a podobné námitky, nebo dokonce rozpoznat příčinu, ze které pramení. Až příliš často slýcháme jako hlavní důvod pro křest "babička si to přeje a já jí chci udělat radost", nebo "je to v naší rodině zvykem, všichni musíme být pokřtěni". A to nehovořím o důvodech, které vyjdou najevo jen u velmi upřímných lidí, jako "aby dítě tolik neplakalo", "aby mělo v životě štěstí" nebo dokonce "aby nám babička odkázala chalupu". Takovéto důvody nejen neobstojí proti sebemenší překážce, jakou může být například požadavek na pečlivou přípravu rodičů, ale signalizují, že rodiče zřejmě žádají o něco, co jim církev nemůže nabídnout.

Především si musíme uvědomit, že dítě je křtěno "ve víře církve". Jenom v kontextu této víry má křest smysl, jako jedinečný prostředek spásy. Tato víra nám s jistotou Božího zjevení říká, že člověk je od početí zatížen dědičným hříchem, je v určitém "otroctví" bez svého osobního zavinění, že každý člověk tedy potřebuje spásu, kterou nám zasloužil Ježíš Kristus, Syn Boží, svou smrtí na kříži, a že účast na tomto všobecném vykoupení nám zjednává právě křest.

Podívejme se ale podrobněji na situaci člověka po pádu do dědičného hříchu.

Bůh zamýšlel a stvořil člověka k nadpřirozenému cíli - k životu věčnému v Boží přítomnosti. K tomu také dostal původně nadpřirozenou výbavu, aby svého cíle mohl dosáhnout - to je milost, účast na Božím životě. Prvotní hřích člověka o nadpřirozený organismus připravil, a tak se každý z nás narodil ve stavu jakéhosi duchovního "zmrzačení". Cíl člověka zůstává stejný, jenže chybí prostředky k jeho dosažení. Odtud pramení ta trvale neuspokojitelná touha člověka po lásce, štěstí, dokonalosti, která je jedním z nejvýmluvnějších svěd- ků toho, že člověk je určen k něčemu, co přesahuje nejen jeho, ale jakoukoliv pozemskou skutečnost.

Účinky křtu

Bůh nám v Ježíši Kristu nabídl uzdravení, vysvobození z naší omezenosti. Chce v nás obnovit ztracenou milost, vrátit nám nadpřirozený život. Ježíš Kristus zjevil a církev neomylně učí, že právě křtem Bůh s jistotou svého slibu dává pokřtěnému tento dar. Nyní tedy můžeme pochopit, jaké jsou skutečné účinky křtu:
- osvobození: křtem se odpouštějí všechny hříchy, tedy jak dědičný, tak případné osobní, jakož i všechny tresty za hříchy. Vykoupit z otroctví znamená dát svobodu. Právě křtem je cena, kterou "zaplatil" Ježíš Kristus na kříži, přiřazena konkrétnímu člověku. To platí i pro hřích dědičný. Křtem tedy v tomto smyslu dítěti svobodu nebereme, ale naopak zprostředkováváme.
- dar nadpřirozeného organismu: křest dělá z pokřtěného "nové stvoření", adoptivní Boží dítě, které se stává účastným božské přirozenosti, údem Kristovým, jeho spoludědicem a chrámem Ducha svatého. Je velmi důležité nechápat tyto výrazy jako fráze, ale důkladně je promyslet, aby nám došlo, jak obrovským darem je křestní milost. Pojmy jako milost posvěcující, milost ospravedlnění, dary Ducha svatého, vlité ctnosti, osobní charismata - to jsou slova odrážející úžasnou realitu, kterou sice ústy často vyznáváme, ale mnohdy na ni srdcem "zapomínáme".
- přivtělení k církvi: křtem se dítě stává údem viditelného Těla Kristova - společenství Božího lidu - církve. Nejde zde ani zdaleka hlavně o aplikovatelnost církevního práva se všemi jeho nároky, požadavky a příkazy na ubohého človíčka, ale dar účasti na dobrech tohoto společenství živých i zemřelých lidí s Kristem jako hlavou, dar účasti na modlitbách církve, jejích přímluvách, prosbách, prostě dar přístupu k celému pokladu, který je církvi svěřen. Je opět na nás, zda tato slova vezmeme vážně a dovolíme jim, aby nám zprostředkovala zahlédnutí velikosti takového daru.

Nechci-li tedy dítě pokřtít, "nechávám-li to na něm", upírám mu tyto dary, chci, aby tyto dary "ještě neobdržel". Dítě samo se zatím o ně hlásit nemůže. Proč chci, aby mé dítě "ještě" nebylo osvobozeno, osvíceno, vybaveno napřirozeným organismem, proč chci, aby "ještě" nebylo dítětem Božím, členem společenství Božího lidu, proč chci, aby se na ně "ještě" nevztahovala dobrodiní církve putující, trpící a oslavené? Tak by měla znít otázka o křtu dítěte.

Nejpádnější důvod - pochopení

Vysvětlení je jenom jediné: nedochází mi, "ne dost věřím" všemu tomu, co bylo shora o křtu a jeho účincích řečeno. A přitom je to učení církve, pravda víry, kterou údajně vyznávám a ve které má být dítě pokřtěno.

Lze tedy uzavřít, že hlavní příčinou pochyb o vhodnosti křtu malých dětí je u věřících nedostatek pochopení, co vlastně křest je. Že chtějí žádat něco, co sice nazývají "křest", ale co je ve skutečnosti něčím úplně jiným, než jim církev nabízí. Je tedy naší povinností vysvětlovat a snažit se, aby pojem křest byl chápán v celé jeho bohatosti, aby pak rodiče skutečně žádali církev o křest svatý - svátost první a nejdůležitěší v životě každého člověka.

Křest se nikdy neuděluje bez víry. V případě malých dětí je touto vírou nutnou k udělení křtu víra církve - Božího lidu, který při udílení svátosti v daném okamžiku reprezentují především rodiče a kmotři, ale i celé shromáždění. Křest je nejen znamením víry, ale může být i příčinou uvědomělého "uvěření". K němu je totiž v každém případě potřebná milost. Svou přirozeností člověk sám nikdy, v dětství ani v dospělosti, tak vysoko nedosáhne. V případě nepokřtěného přichází v úvahu milost pomáhající, která dává člověku možnost vůbec o Bohu uvažovat a dává mu sílu ke správným krokům. V případě pokřtěného v dětství už je tu celý nadpřirozený organismus, který tíhne ke svému rozvinutí. Rozhodování k uvědomělé víře začíná tedy o značný kus cesty dál.

Omezování svobody?

Nejvážnější námitka se však skrývá za zdánlivým respektováním důstojnosti člověka a jeho svobody. Vedle úvahy o otroctví hříchu a svobodě dítek Božích je zde namístě si uvědomit, že žádný člověk není absolutně svobodný. Je vystaven nejrůznějšímu kulturnímu a společenskému ovlivňování, kde nám kupodivu respektování jeho "svobody" na mysl vůbec nepřijde. Málokterému dítěti je ponecháno na jeho rozhodnutí, jakou mateřštinou bude mluvit, zda bude psát latinkou nebo azbukou, zda bude chodit oblečené nebo nahaté, zda bude jíst jenom dorty a bonbóny, zda bude vzděláváno tak či onak, pokud vůbec. V tom všem jsme si jisti, že jednáme v zájmu dítěte, a proto rozhodujeme za ně. Pouze v otázce křtu se obáváme, že je příliš ovlivňujeme. Navíc je každý rozumný tvor vázán určitými absolutními povinnostmi k Bohu, které křest pouze potvrzuje, nikoliv zavádí, a zároveň umožňuje pokřtěnému, aby je splnil. Vždyť Nový zákon popisuje křesťanský život ne jako otroctví nebo nátlak, ale jako vstup do života pravé svobody.

Teď už snad nebudou znít tak stroze slova Kodexu církevního práva, jež jsou pouze zhuštěním učení církve o křtu malých dětí:
Kán. 867: Rodiče jsou povinni dbát, aby jejich děti byly pokřtěny v prvních týdnech po narození; co nejdříve po narození nebo i před ním přijdou k faráři, aby požádali o křest dítěte a náležitě se na něj připravili.
Kán. 868: Aby dítě bylo dovoleně pokřtěno, je třeba: souhlas rodičů nebo alespoň jednoho z nich... a opodstatněná naděje, že bude dítě vychováno v katolickém náboženství; jestliže tato (naděje) zcela chybí, odloží se křest podle předpisů partikulárního práva a důvod se oznámí rodičům. Dovoleně se v nebezpečí smrti křtí dítě katolických i nekatolických rodičů, i proti jejich vůli.

Na závěr bych rád uvedl krásná slova svatého Augustina: "Maličkým propůjčuje matka církev nohy druhých, aby mohli přijít, srdce druhých, aby mohli uvěřit, jazyk druhých, aby mohli vyznat svou víru. Ten, kdo nese dítě, odpovídá. Dítě je uzdraveno slovem druhého, protože bylo zraněno vinou druhého. Věří v Ježíše Krista? To je otázka. Odpověď zní: Věří" (Kázání 176,2)

Literatura:
Paolo Giglioni: Svátosti Krista a církve, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996.

Dnes je slavnost veliké noci... (Exodus)

Tomáš Machula

V pořadí druhá biblická kniha - Exodus - obsahuje líčení nejdůležitější události Starého zákona, události, na kterou se jiné biblické texty velmi často odvolávají a která zároveň tvoří předobraz samotného jádra křesťanství. Je to skutečnost, z níž vychází oslava velikonočních svátků, hebrejsky nazývaná pesach, aramejsky pascha, latinsky exodus a česky přejití, resp. vyjití.

Už první řádky knihy ukazují, ve srovnání se situací popisovanou na konci knihy Genesis, nepříjemný zvrat. Hebreové jsou v Egyptě těžce utlačovaní. V této situaci, která jako by byla prototypem dějinného postavení Izraele, Bůh povolává svého služebníka Mojžíše, aby zprostředkoval záchranu svého národa a dovedl ho do slíbené země. Mojžíš - bezesporu největší postava Starého zákona - nebývá kupodivu v biblických textech označován vznosnými tituly jako patriarchové. Je to vždy a všude jen služebník Boží (Ex 14, 31), a co víc, také "nejpokornější ze všech lidí" (Num 12, 3). Skutečně, málokterý člověk je tak transparentní pro Boží působení, slávu a moc jako Mojžíš.

Tento muž tedy stojí v čele svého národa a provádí ho Rákosovým mořem (pozn.1) na poušť, neboť ač je Kanaan - země zaslíbená - geograficky velmi blízko, musí Izrael prožít dlouhých čtyřicet let na poušti, aby se naučil přijmout svou totální odkázanost na Boha (srv. Ex 13, 17- 18). Zde Mojžíš pokračuje ve svém úkolu prostředníka mezi Bohem a lidmi, jenž vrcholí v uzavření smlouvy, kterou nazýváme Starým zákonem. Izrael se stává skutečně a v plném smyslu slova vyvoleným, Božím lidem. Končí přísliby jednotlivcům a jejich rodům, začíná doba smlouvy mezi Bohem a celým národem.

Postava Mojžíše je vykreslena velmi realisticky. Na jedné straně moudrý muž, speciálně vyznamenaný samotným Bohem, který smí předstoupit před "tvář Nejvyššího" a který je vybaven neslýchanou autoritou, a na druhé straně člověk, který se Božímu povolání snaží ze všech sil vyhnout (srv. Ex 4, 1.10.13), který si nesčetněkrát neví rady a téměř si až zoufá. Jeho velikost je ovšem v tom, že se v každé situaci obrací k Bohu a cele se na něj spoléhá.

V centrální události Exodu - přejití Rákosového moře, to jest přechodu z otroctví do svobody Božího lidu - církev od počátku spatřovala předobraz Kristova vykoupení. Stejně jako Izraelité prošli vodami moře, které zničilo jejich nepřátele, i Kristus prošel hlubinou smrti a svým zmrtvýchvstáním nám otevřel cestu k životu s Bohem. Náš křest pak znamená zemřít spolu s Kristem a být s ním vzkříšeni k novému životu (srv. Řím 6, 3-11). Jako krev beránka zabitého večer před odchodem z Egypta (srv. Ex 12, 7) chránila domy Izraelitů před Andělem zhoubcem, tak krev prolitá Ježíšem na kříži chrání nás před následky hříchu. Pro Izraelity znamenal přechod Rákosového moře vyjití z egyptského otroctví a počátek jejich putování pouští, které je zároveň nevídaným společenstvím s Bohem. Pro křesťana znamená křest vyjití z otroctví hříchu a počátek nového života, leckdy vypadajícího na první pohled jako poušť, ale ve skutečnosti naplněného Boží blízkostí a pomocí. Jako je svátek Pesach pro Židy největším svátkem, tak je i pro křesťany tento Pesach, dovršený smrtí a zmrtvýchvstáním Krista, vrcholem celého liturgického roku.

V katolické liturgii připomíná slavení vigilie zmrtvýchvstání starozákonní Velikonoce na mnoha místech: ve velikonočním chvalozpěvu, ve třetím čtení (Ex 14, 15-15,1) i při svěcení křestní vody. Zanechme tedy dlouhých řečí a mnoha slov a dejme slovo samotným liturgickým textům. Toto malé zastavení nad knihou Exodus ukončeme úryvkem velikonočního chvalozpěvu Exsultet, v němž je skryto jádro celé teologie církve:

_______________________________
pozn. 1 Starší texty používají nepřesného označení "Rudé moře".

"Viděla jsem Pána"

Petr Beneš

Víra církve stojí na jasném svědectví apoštolů: "O tom, co bylo na počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám." (1Jan 1, 1) K tomuto jasnému, teologicky průzračnému prohlášení, vyznávajícímu jednotu Božího Slova a člověka Ježíše Krista a integritu jeho pozemské a oslavené existence, však od události zmrtvýchvstání vedla poměrně dlouhá cesta. Těsně po Vzkříšení prožívali Ježíšovi učedníci značné pochybnosti.

Předpovědi zmrtvýchvstání

O zmrtvýchvstání svého mistra se mohli učedníci něco dozvědět už před Ježíšovou smrtí. On sám tuto událost několikrát předpověděl (srov. např. Mk 8, 31; 9, 31; 10, 34), znali i příslušná místa z Písma, která se o něčem takovém zmiňovala (srov. např. Oz 6, 1-2, Žl 16/15, 10). Evangelista však přiznává, že tehdy "oni však té řeči nerozuměli." A buďme spravedliví: sami od sebe jí nemohli rozumět. Jde totiž o událost zcela se vymykající přirozenému řádu, a tedy našim zkušenostem. Vtělení se událo v historickém čase a prostoru, stejně jako celý Ježíšův život na zemi. Zmrtvýchvstání je vyvrcholením celého Ježíšova "působení", i ono nám tedy muselo být nějak přiblíženo v "historii", přestože se našemu času a prostoru vymyká.

Smysl čtyřicetidenního zjevování

A tady se dostáváme k vlastnímu smyslu onoho zjevování oslaveného Krista některým ženám a učedníkům ve čtyřicetidenním období od velikonoční neděle k nanebevstoupení. Ježíš jistě mohl "vstoupit na nebe" hned při svém Zmrtvýchvstání. Ve skutečnosti byl Ježíš "u Otce" skutečně již od svého Vzkříšení, ona čtyřicetidenní lhůta byla nutná pro nás jako jakýsi čas příprav a vedení k plnému pochopení pravdy, jako čas vnitřního budování Kristovy církve. Ona vidění žen a apoštolů bývala často napadána jako subjektivní výmysly zdrcených Ježíšových přátel či jako dodatečné snahy o smysluplný výklad Ježíšova kázání. Žádná z těchto teorií však nemůže vysvětlit tu pozoruhodnou změnu v chování apoštolů, od ustrašených, nechápajících a dokonce zklamaných "pozůstalých" k lidem jasně vyznávajícím: "Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky" (Sk 3, 15).

Zprávy o zjevování Pána

Nejstarší novozákonní zprávu o setkání se vzkříšeným Ježíšem najdeme v 1. listu svatého apoštola Pavla Korinťanům: "Vyučil jsem vás v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy, že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem, že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče" (1 Kor 15, 3-8). Pavel tu uvádí nějaké již ustálené raněkřesťanské vyznání víry. Některá zjevení zde citovaná známe i z evangelií, jiná, pěti stům učedníků či Jakubovi, v evangeliích zaznamenána nemáme. Připojeno je sem i zjevení, kterého se dostalo samotnému Pavlovi, ač to se od ostatních svým charakterem výrazně liší (viz. pozn.).

Evangelia pak přinášejí ve svých závěrečných kapitolách několik zpráv o Ježíšových zjeveních před nanebevstoupením. V jednotlivostech se tyto zprávy mnohde odlišují co do místa zjevení a jejich pořadí. To by však neměl být argument proti jejich věrohodnosti. Evangelistům nešlo o sepsání nějaké "kroniky". Ty nesrovnalosti mohou spíš posílit autenticitu jednotlivých zpráv. Vždyť mělo-li by jít o nějakou dodatečnou konstrukci, jistě by autoři usilovali o sjednocení všech detailů.

Zjevení lze rozdělit v zásadě do dvou skupin - na ta, kterých se dostalo jednotlivcům, Marii Magdalské a Petrovi, a na zjevení shromážděným učedníkům. Při těch prvních jde o to poznat Zmrtvýchvstalého a přinést tuto zvěst širšímu okruhu učedníků, v případě Petra je tak pravděpodobně i vyzdvižena jeho úloha duchovní autority. K tomu, aby uvěřili Vzkříšení, zbylým učedníkům stačí svědectví člověka tak váženého a realistického, jakým svatý Petr byl (srov. "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi," Lk 24, 34). Zjevení druhé skupiny pak mají výrazně církevně ustanovující charakter a jsou doprovázena misijním posláním, srov. např. "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu" (Mk 16, 15).

Dvojí účel

Zjevení měla v podstatě dvojí účel - prokázat fakt zmrtvýchvstání a poukázat na oslavený způsob Kristovy existence. Právě v těchto dvou účelech spatřoval např. sv. Tomáš Akvinský důvod pro to, proč Ježíš po svém Zmrtvýchvstání nezůstal s učedníky po celých 40 dnů. Na potvrzení Vzkříšení stačí několikeré zjevení různým lidem a na různých místech, delší setrvávání by bylo mohlo vést k tomu, že učedníci by bývali ztotožnili novou existenci Vzkříšeného s jeho předchozím životem v čase. Zmrtvýchvstání je ale událost zcela nadpřirozená, probíhající úplně mimo rámec biologického života, není návratem do pozemského života, jako tomu bylo v případě vzkříšeného Lazara. (Proto také zatímco Ježíšovu smrt mohli vidět všichni, kteří byli popravě přítomni, neboť probíhala ve "smrtelném" těle přístupném naší zkušenosti, zmrtvýchvstání je dílem čistě Božím, a proto je přístupné "ne všemu lidu, ale těm, které Bůh předem vyvolil za svědky," Sk 10, 41). U všech zpráv o zjevení je nápadná neschopnost našeho jazyka zachytit tento stav běžnými slovy. Učedníkům je potvrzeno, že Kristus má skutečné tělo, a není tedy jakýmsi přeludem, srov. Lk 24, 37-39, zároveň však toto tělo nepodléhá zákonům našeho prostoru a času (prochází skrz dveře, činí se neviditelným), je zdůrazňováno, že je to totéž tělo, které měl Ježíš v době své pozemské, historické existence (ukazuje učedníkům své jizvy a rány).

Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili

Setkání se vzkříšeným Ježíšem měla dodat skleslým učedníkům posilu a učinit hodnověrnějším jejich svědectví. Událostí nanebevstoupení tato zjevování končí. Apoštolové jsou ujištěni o tom, že Pán není mrtev, a po seslání Ducha svatého budou uschopněni vyznat v tom Ježíšovi, s nímž procházeli Palestinou, který zemřel na Kalvárii a s nímž se poté několikrát setkali, mesiáše slibovaného Písmem, Pána tvorstva, a prožijí i vědomí jeho ustavičné přítomnosti v církvi v jiné, daleko vyšší formě existence. Další křesťanské generace už budou pod vedením Ducha svatého ve víře přijímat svědectví apoštolů, tedy těch, kteří se stýkali s "historickým" Ježíšem a viděli jej po jeho zmrtvýchvstání. Po křtu Duchem svatým vystupuje do popředí primát "věřit" před "vidět" (srov. "blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili," Jan 20, 29)

Apoštol Pavel

Z toho se trochu vymyká případ Pavlův. Časově se odehrál po nanebevstoupení Krista, tedy po události, kterou se velikonoční zjevování uzavřela, rovněž okolnosti tohoto zjevení (srov. Sk 9; 22; 26) jsou výrazně odlišné. Narozdíl od až neobratně realistického zachycení událostí u evangelistů, kterým se má vyjádřit skutečnost setkání, je zjevení Pavlovi na cestě do Damašku svým stylem podobnější apokalyptickému jazyku, je to setkání s eschatologickým Kristem, Králem všeho stvoření, který znovu a definitivně přijde na konci věků. Pavel sám však toto zjevení řadí do jedné roviny s událostmi velikonočními. A autenticitu tohoto zjevení si nechal potvrdit apoštoly, tím bylo provždy stanoveno církevní schválení jako nutné pro uznání jakýchkoli dalších zjevení. Pavlovo zjevení mělo výrazně charizmatický charakter, bylo určeno k budování církve mezi pohany.

Církev - místo setkání s Kristem

Kristus teď dále žije ve své církvi. A ta je místem, kde se s ním osobně setkáváme i my. Jedním z nejkrásnějších míst líčících setkání se vzkříšeným Ježíšem je příběh o učednících jdoucích do Emauz. Kristus se k nim cestou připojuje, ale oni jej nepoznají, jejich představy o mesiáši byly totiž silně politické a Ježíšovou smrtí ztroskotaly. Uvězněni ve svém omezeném pojetí, nechápou zpočátku, že jsou svědky něčeho, co všechna jejich přání nekonečně přesahuje. Teprve poté, co jim Ježíš roznítí srdce svými výklady Písma a láme při večeři chléb, otevřou se jim oči a poznají jej.

Zmrtvýchvstání, důvod naší velikonoční radosti, přesahuje všechny naše představy. Připojujeme-li svůj souhlas k svědectví apoštolů, nečiníme tak proto, že bychom si nějak "propočítali" pravděpodobnost evangelií. "Jestliže nevěříte, pak ani nerozumíte," zněl řecký překlad tvrzení ze sedmé knihy proroka Izaiáše. Teprve víra nás uschopňuje, abychom mohli "číst" události dějin spásy. Velikonoční zjevování nebyla ani pro učedníky nějakým důkazem ve smyslu důvodu, který nám umožní rozhodnout se pro fakt, o němž jsme pochybovali. Byla daleko spíše znamením, které dostupně našim smyslům celou tuto pro člověka neproniknutelnou událost objasňovalo. Tím, kdo zmateným učedníkům otevřel oči, byl Vzkříšený sám.

"Zmrtvýchvstalého potkáváme ve slově a ve svátosti. Bohoslužba je způsob, kde se nám dává dotýkat a poznat jako živý... Liturgie má svůj základ ve velikonočním tajemství. Musíme jí rozumět jako přístupu Páně k nám, jímž se stává naším společníkem na cestě, rozehřívá naše chladné srdce a otevírá zaslepené oči."(J. Ratzinger) A není to nějaká alegorie setkání, připomínka něčeho dávno minulého či magický rituál. Je to naopak setkání ve své hloubce skutečnější, než je setkání dvou lidí, ať jsou si jakkoli blízcí. I naše svědectví na dnešním "Areopagu" má vycházet ze zkušenosti stejně reálné, jako byla ta, již zakusila Marie Magdalská: "Viděla jsem Pána, a toto mi řekl..."

Neděle - památka Zmrtvýchvstání

Zamýšlíme-li se nad významem velikonočních událostí při příležitosti jejich výročních oslav, měli bychom také připomenout, že k jejich slavení "v malém" jsme zváni každý týden - v nedělním eucharistickém shromáždění. Naše neděle má totiž svůj původ ve "dni po sobotě", v "prvním dni v týdnu", kdy Kristus vstal z mrtvých (Mt 28, 1-8; Mk 16, 1-8; Lk 24, 1-12; Jan 20, 1-18). Církev tuto událost v neděli nejen připomíná, ale tajemným způsobem ji zpřítomňuje k oslavě Boha a posvěcení věřících. Bylo by velkým ochuzením chápat neděli jen jako den, kdy musíme do kostela a kdy se nemá pracovat.

Jedním z nejčastějších problémů týkajících se svěcení neděle je její vztah k starozákonní židovské sobotě. Bůh určil sedmý den jako den odpočinku, oddělil jej jako svatý a přikázal, že se tento den nesmí dělat žádná práce (srv. Ex 20, 8-11; Dt 5, 12-15). Tak lze stručně shrnout třetí přikázání Desatera, jež mají Izraelité bedlivě dodržovat a předávat z pokolení na pokolení (srv. Dt 6, 1-3). Stejnou věrnost bychom očekávali i od Ježíše, který se ve všem dobrovolně podřídil vůli Boha-Otce. Evangelia však naše očekávání nesplňují. Obraz Ježíšova postoje k sobotě je v nich, zdá se, rozporný. Ježíš dodržuje sobotu, navštěvuje ten den synagogu, předčítá z Písma a vykládá jej (srv. Lk 4, 16-38). Na druhé straně však sobotu ostentativně porušuje. Dovoluje svým učedníkům konat zakázanou práci (Mt 12, 1-12) a mnohokrát v sobotu uzdravuje (Mk 2, 2-8; Lk 13, 10-16; 14, 1-5; Jan 5, 1-18). Alespoň jeden z motivů tohoto Ježíšova jednání je nám dobře znám. Ježíš chce vrátit sobotě správný smysl, chce, aby byla chápána jako Boží dar svému lidu a ne pouhá povinnost znesnadňující život mnoha prázdnými předpisy. Na vrub farizeů ukazuje, že konat dobrodiní je víc než zákonicky dodržovat sobotu, a že požadavky lásky mají přednost před požadavkem zákona. "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu" (Mk 2, 27). Všimněme si však ještě jedné důležité myšlenky, kterou můžeme vytušit za Ježíšovým jednáním. Ježíš se prohlašuje pánem nad sobotou (Mk 2, 28); ukazuje, že sobota není pro sobotu, ale pro Pána. Zároveň však říká, že nepřišel zákon - tedy ani sobotu - zrušit, ale naplnit (Mt 5, 17). Upozorňuje tak, že sobota nemusí být definitivní, že může být přípravou na něco významnějšího, ne zrušena či nahrazena, ale naplněna v událostech, které se teprve mají stát.

Toto postavení soboty nám bude jasnější při pohledu na celek Písma svatého. Starý a Nový zákon zde nestojí proti sobě, jsou jednolitým obrazem Božího vykupitelského díla. Nový zákon je ukryt ve Starém a Starý zákon je zjevný v Novém. Události Starého zákona jsou předobrazy Kristových činů, v jejich světle nabývají a ukazují svůj plný smysl a zároveň je objasňují a vysvětlují (srv. Věroučná konstituce o Božím zjevení 16). Tak např. židovské velikonoce, oslava vyjití z egyptského otroctví, jsou předobrazem "nových" křesťanských velikonoc, v nichž slavíme přechod z otroctví hříchu a smrti do svobody Božích dětí umožněný Kristovou obětí. Veliké Boží činy zjevené na izraelském národě při vyjití z Egypta nejsou zapomenuty, ale pozornost je obrácena k jejich dovršení, k velikým Božím činům zjeveným v Kristu. Není možné jásat jen nad vyjitím z Egypta, když je tu něco víc než vyjití z Egypta.

Podobně je tomu i se sobotou. Izraelita svým sobotním odpočinkem napodobuje Boha, který sedmého dne odpočinul od svého díla. Zachovává toto přikázání jako památku na vysvobození z Egypta a na znamení věčné smlouvy s Bohem. V dějinách Božího lidu však nastává okamžik, kdy význam sedmého dne ustupuje jinému - prvnímu dni po sobotě, neděli, kterou Boží Syn posvětil svým zmrtvýchvstáním. Z Boží vůle se rodí nový lid a Bůh s ním uzavírá novou smlouvu, která je zpečetěna Kristovou krví. V rámci nové smlouvy se sobota ukazuje jako předobraz neděle, je přetvořena v nový den Páně, ustanovený pro nový Boží lid. "Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt." (sv. Ignác Antiochijský, Epistula ad Magnesios, 9, 1)

Pro svůj zásadní význam dostávají velikonoční události v křesťanské bohoslužbě nejen výroční oslavu, ale jsou připomínány také každý týden, a to v den, kdy dosáhly svého dovršení. Věřící jsou v tento den zváni k setkání s Pánem, k účasti na jeho oběti a k radostným oslavám zmrtvýchvstání. Spolu s obětí Božího Syna podávají Bohu i sami sebe a podílejí se tak na Kristově kněžství. Vyznávají Kristovo zmrtvýchvstání a očekávají jeho příchod v naději, že spolu s Kristem vstanou k věčnému životu. Neděle, to jsou "malé velikonoce", památka smrti a zmrtvýchvstání Páně, oslava tajemství naší spásy, při které se nám nabízejí plody vykoupení. Je to den hluboké radosti a díkůvzdání, nikoli povinnost, ale milost.

Tak jako sobota, je i neděle oslavou Stvořitele a Vykupitele. Jako první den v týdnu připomíná první den stvoření a zároveň odkazuje na "nové stvoření", stvoření nového vykoupeného lidu. Neděle zahajuje týden (na rozdíl od soboty, která jej uzavírala) a posvěcuje tak naše celotýdenní konání. Náš týden probíhá ve znamení Kristova vykupitelského díla a jeho vlády nad časem. V neděli křesťan "napodobuje" Boha tím, že se ve slavení eucharistie připojuje k jeho velikonoční oběti. Neslaví památku vyjití z Egypta, ale Kristovo zmrtvýchvstání - přechod ze smrti do života. To je pro něj základem naděje na vzkříšení, na věčné odpočinutí v Bohu. Nedělní odpočinek, v kterém se naplňuje odpočinutí sedmého dne, je vyjádřením naší touhy po věčném odpočinutí; pro svoji souvislost se zmrtvýchvstáním je zároveň znamením naší naděje a tím, že nás spojuje s Kristem v eucharistii, je také jakousi jeho předchutí (srv. 1 Kor 11, 26; Žd 4, 1-11). Proto je neděle nazvána "osmým dnem", dnem, který nelze jednoduše vřadit do našeho času, do sedmidenního týdne, neboť přesahuje do věčnosti. Je jakousi předsíní věčnosti, v níž se spojuje minulost s přítomností a budoucností. Je obrazem nadcházejícího "osmého dne", v němž bude nový Boží lid uveden do věčného odpočinku.

Sobota tedy nebyla nahrazena nedělí z nějaké svévole křesťanů, ale z Boží vůle v ní našla své dovršení v rámci přechodu od staré smlouvy k nové. Bůh daroval svému novému lidu tento nový den jako památku na smrt a zmrtvýchvstání svého Syna. Kristova smrt nás osvobozuje od hříchu, a zmrtvýchvstání nám dává naději na naši záchranu. Potvrzuje Ježíšovo božství a tedy nekonečnou hodnotu jeho oběti. Zmrtvýchvstání je základem naší víry (1 Kor 15, 14), den zmrtvýchvstání je prvotním svátečním dnem našeho života.

zpracovala Dagmar Kopecká

Literatura:
Slovník biblické teologie, Velehrad - Křesťanská akademie, Řím 1991
Katechismus katolické církve 2168-2195, Zvon, Praha 1995
Dokumenty 2. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995 (Věroučná konsti- tuce o Božím zjevení, Dei verbum, 16; Věroučná konstituce o církvi, Lumen gentium, 10-11; Konstituce o posvátné liturgii, Sacrosantum Concilium, 106)

Breviář

Martin Rosenbaum

"Je třeba stále se modlit a neochabovat!" (Lk 18, 1) Tuto Kristovu výzvu má církev od počátku na paměti. Proto křesťané vždy "setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách" (Sk 2, 42). Podle mnohých zmínek prvotní církev po vzoru Kristově zpívala žalmy, vždyť v nich se "Boží slovo stává modlitbou člověka" (KKC 2587). Mniši pouště odříkali všech sto padesát žalmů denně.

Už od počátku se učedníci scházeli k modlitbě v určené hodiny, aby uzavřeli den i celý život do jakéhosi "kruhu" chvály věčného Otce. Z těchto modliteb postupně vznikla Denní modlitba církve - breviář v podobě, v jaké ho známe dnes.

Mnozí z nás si po vyřknutí slova breviář pomyslí něco o "mnišských záležitostech". Po dlouhá staletí tomu tak skutečně bylo. Otcové II. vatikánského koncilu ale doporučili i laikům, aby se breviář modlili "buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě" (SC 100). Ani laici nemají být ochuzeni o účast na této veřejné (liturgické) modlitbě církve, která je zároveň bohatým "zdrojem zbožnosti a živným pramenem osobní modlitby" (SC 90).

Tlustá kniha

Pokud se odhodláme připojit k hlasu církve v její denní modlitbě, narazíme na první obtíž už při pohledu na breviář. I v takzvané "laické" podobě, ztenčené o modlitbu se čtením, má téměř dva tisíce stran! Nemusíme ale klesat na mysli, už při zběžném ohledání působí docela srozumitelně.

Než se pustíme do listování knihou, podíváme se, jak vypadá den s breviářem. Začíná uvedením do první modlitby - v něm jsme pozváni úvodním veršem a žalmem k oslavě Boha, k slyšení jeho hlasu a k očekávání "odpočinku Páně". Žalm je tak jako všechny ostatní zarámován antifonou, která napomáhá jeho pochopení. Zdůrazňuje důležitou myšlenku, uvádí žalm do širších souvislostí či jej mění v osobní modlitbu.

Stěžejními body denní modlitby jsou ranní a večerní chvály (laudy a nešpory). Ranní chvály oslavují světlo vzkříšeného Krista (kdysi se tak dělo na pozadí svítající oblohy). I nás má ranní modlitba vést k tomu, abychom po celý den byli skutečně "světlem světa".

Chvály začínají pozváním (které ovšem vynecháme, předcházelo-li uvedení do první modlitby). Po pozvání následuje hymnus, vzatý z bohaté pokladnice chval, zanechaných nám našimi předchůdci ve víře. V českém breviáři jsou písně z domácí duchovní tradice. Některé při recitaci působí poněkud kostrbatě, zpívané jsou ale nádherné. Jen sehnat noty! Majitelé novějších vydání breviáře najdou na zadních stránkách překlady latinských hymnů, které provázely církev v modlitbě po dlouhá staletí. Jimi můžeme české hymny nahradit.

Po hymnu následují žalmy. V ranních chválách se podle starobylé tradice recituje (nebo raději zpívá) ranní žalm, starozákonní chvalozpěv (kantikum) a oslavný žalm.

Na žalmy navazuje krátké čtení z Písma svatého. Vždy nám důrazně připomíná nebo osvětluje myšlenku nebo výrok, jehož závažnost bychom při souvislé četbě snadno přehlédli. Na Boží slovo odpovídá zpěv po krátkém čtení - a měl by být skutečně naší odpovědí. Mnozí doporučují udržet ho v paměti po celý den a v jeho světle jednat.

Poté se slavnostně říká Zachariášovo kantikum (Lk 1, 68-79). Spo- lečně s kantikem Panny Marie (Lk 1, 46-55) zaujímá v denní modlitbě církve mimořádné místo. Je totiž "posledním květem staré židovské poezie, která se loučí s dobou starozákonního očekávání a otevírá brány Mesiáši" (T. Špidlík: Prameny světla, Refugium Velehrad 1995).

Ranní chvály pokračují prosbami za zasvěcení dne, modlitbou Otče náš a závěrečnou modlitbou. Je-li přítomen kněz nebo jáhen, končí požehnáním.

Nešpory slavíme, když se den chýlí ke konci. Vzdáváme v nich díky za vše, co jsme v něm dostali, a prosíme o Kristův příchod. Strukturu mají podobnou jako ranní chvály. Po hymnu ale následují dva žalmy (nebo dva úseky delšího žalmu) a novozákonní kantikum. Místo Zachariášova kantika se recituje zmíněné kantikum Panny Marie, po něm následují přímluvy. Je zvykem před prosbu za zemřelé vkládat přímluvy vlastní.

Celkem třikrát můžeme posvětit svou práci modlitbou uprostřed dne. Neliší se příliš od ranních chval a nešpor, ale po krátkém čtení (s veršem namísto responsoriálního zpěvu) následuje rovnou závěrečná modlitba. Pokud se skutečně budeme modlit třikrát, pouze jednou použijeme žalmy z příslušného dne, po druhé a potřetí se budeme modlit žalmy a hymny z tzv. doplňovacího cyklu. Čtení s veršem a závěrečná modlitba je vždy trojí - pro různé denní doby.

Den uzavíráme kompletářem - modlitbou před spaním. Je ja- kýmsi "zhuštěním chval". Místo tří žalmů obsahuje jen jeden (nebo dva kratší), vybraný vždy tak, aby především vzbuzoval naši důvěru v Pána. I zde zpíváme kantikum z evangelia - chvalozpěv starce Simeona, který se raduje ze setkání s Mesiášem a odevzdává se do rukou Božích. Na závěr se svěříme pod ochranu Panny Marie. Snad ani dva dny nejsou stejné!

Na rozdíl od mešní liturgie, kde za nás problémy s liturgickým rokem vyřeší kněz, jsme při modlitbě breviáře zpravidla odkázáni sami na sebe. Pak nás snadno vyděsí představa, že s pomocí mnoha barevných záložek budeme zmateně bloudit jednotlivými oddíly knihy. Zděšení pomine v okamžiku, kdy si pozorně pročteme oddíl Uspořádání (v laickém vydání na str. 783) a s odvahou (a trpělivostí) se ponoříme do žaltáře, jádra knihy. Jeho čtyřtýdenní cyklus žalmů nás bude provázet celý rok (jen s výjimkou slavností a svátků). K ostatním částem modlitby nás bezpečně dovedou pokyny, odlišené červeným písmem, a obsah, umístěný na konci breviáře.

Co se tedy budeme modlit právě dnes? Nejprve musíme zjistit, zda na dnešní den nepřipadá nějaká slavnost nebo svátek. Kalendář najdeme hned za úvodem na začátku breviáře (str. 22 - 37). Nejjistějším způsobem, jak na nic nezapomenout, ale stále zůstávají nastražené uši při nedělních ohláškách, protože tak se dozvíme i o pohyblivých svátcích, které nejsou vázány na datum. Zjistíme-li tedy, že je slavnost nebo svátek, najdeme si rovnou jeho texty (např. podle obsahu).

Pokud je ferie (všední den) nebo památka, začneme s hledáním rovnou v žaltáři. Vybrat správný týden v žaltáři bude snadné - první týden dané liturgické doby je také prvním týdnem žaltáře. Vystačíme tedy s liturgickým kalendářem a násobilkou čtyř (např. v 11. týdnu liturgického mezidobí se budeme modlit 3. týden žaltáře, 5. týden velikonoční je prvním týdnem žaltáře). V mezidobí najdeme v žaltáři všechno, co potřebujeme, v jiných liturgických dobách jen žalmy s antifonami, zbytek ve vlastních textech pro liturgické doby. Památky mají vlastní většinou jen závěrečné modlitby, případně hymnus, jen výjimečně něco více. Zbytek se můžeme modlit buď z doby, nebo ze společných textů (kromě žalmů, ty jsou ze žaltáře).

Někdy můžeme narazit na problém, co má přednost před čím. Jak poznám, jestli se mám modlit např. 2. nešpory z dnešní slavnosti, nebo 1. nešpory ze zítřejší neděle? K tomu nám poslouží tabulka liturgických dnů na str. 19.

Pro ty, kteří naříkají, že něco takového nemohou nepoplést, máme jednu dobrou zprávu. Za chybu se určitě do pekla nedostaneme.

Skutečně se chceme mstít na pohanech? Často vidíme krčit někoho rameny: "Jak se mám modlit žalmy, když jim nerozumím!" Skutečně v žaltáři nalezneme písně mnoha forem. Jsou zde hymny - chvalozpěvy na Boha. Bůh, původce všeho dobrodiní, si zaslouží chválu. Často je veleben za své skutky v dějinách izraelského národa. Jsou zde žalozpěvy, kde si trpící stěžuje na svou bídu, někdy jménem celého Božího lidu. "Královské" žalmy oslavují krále Izraele, často s mesiánským zabarvením. Jak snadné je připojit se k oslavě, známe-li pravého Krále světa!

Jak tedy přistoupit k jednotlivým žalmům? V žaltáři je u každého žalmu nadpis o jeho smyslu a významu pro náš život. Ten má sloužit snazšímu pochopení. Aby byly naše myšlenky obráceny při modlitbě ke Kristu, je k nadpisu připojen citát z Nového zákona nebo z církevních Otců.

Poslechněme, co o žalmech Otcové říkají: "Když se žalm modlí, modlete se i vy, když lká, plačte, když jásá, radujte se. A když doufá, doufejte, když se bojí, bojte se. Vše, co je zde napsáno, je naše zrcadlo." (sv. Augustin)

"Co všechno ti přijde na mysl při čtení žalmů! Tady čtu Zpěv pro milého, a hned hořím touhou po svaté lásce. Jinde narážím na milost zjevení, na svědectví o zmrtvýchvstání a na dary nových zaslíbení. A opět jinde se učím vyhýbat hříchu a nestydět se za lítost nad svými vinami." (sv. Ambrož)

Nezapomínejme na to, že žalm je téměř nevyčerpatelně naplněn obrazy. Nemůže nám uniknout skutečnost, že obsahem žalmů je Kristus ve své slávě, ve svém utrpení, ale i ve svém lidu. Ano, i tajemství církve můžeme rozjímat v žalmech. Můžeme v nich vzpomenout i na ty, za které se chceme modlit. V bohatství žalmů vždy najdeme to, co je pro naši duši v tu chvíli důležité. "Je slabikářem pro začáteční- ky, návod k prospěchu pro pokročilé, utvrzení dokonalým. Je to hlas církve." (sv. Bazil)

Jak si tedy poradit s "pomstou na pohanech, tresty na národech" (Ž 149)? Jsou tato slova slučitelná s Kristovým poselstvím? Ale nejsou těmi nepřáteli naše špatné myšlenky a skutky? Nemáme je s "Boží chválou v hrdlech" "spoutat řetězy" a "vykonat na nich určený soud?" Přeneseme-li tento boj z kananejských plání do svých srdcí, budou slova žalmů zcela v souladu s požadavky evangelia.

Kde vzít čas?

Tady je každá rada drahá. Snadná se zdá být odpověď, že breviář se nám může stát ranní i večerní modlitbou, takže žádný čas vlastně neztratíme. Ale ranní chvály i nešpory jsou časově náročné, složité, vyžadují klid, mnohdy se k nim musíme nutit, usínáme, v televizi běží oblíbený seriál... Skutečně, breviář od nás vyžaduje značné úsilí, ale sklizeň je hojná. Překonáme-li, mnohdy s těžkostmi, období prvních krůčků (týden, rok, ...?), stane se nám setkání s Bohem v žalmech radostí i školou víry zároveň. Pak se nebudeme muset obávat, že vypadneme-li dnes z "rytmu" breviáře pro pracovní vytížení, křičící potomky nebo pomoc bližnímu, jen těžko se do něj budeme vracet. Jak bychom se mohli "těžko" vracet k místu, kde "naše duše vyhlíží Toho, jenž je nám pomocí a štítem" (Ž 33)? Pak se budeme skutečně pravdivě modlit slova žalmu 34: "Ustavičně chci velebit Hospodina!"

Zlatý kánon sv. Jana z Damašku

Evžen Kindler

Syřan Sergios žil v sedmém století v syrském Damašku a - přestože byl křesťan - se stal kancléřem tamějšího kálífa, snad proto, že byl jedním z mála vzdělaných a současně poctivých a spolehlivých občanů. Jednou šel po damašském tržišti a všiml si mezi nabízenými otroky křesťanského mnicha. Koupil ho, aby ho vysvobodil z otroctví, a pověřil jej, aby vychovával a vzdělával jeho dva syny, Jana a Kosmu. Mnich - jmenoval se také Kosmas - pocházel z jižní Itálie, kde teh- dy bylo mnoho byzantských klášterů. Byl vskutku vzdělaný a těžko si představíme, jak černé myšlenky mu vířily hlavou, když jeho klášter přepadli arabští piráti a odvlekli ho do zajetí. Avšak byl v tom Boží záměr: Kosmas byl přijat do Sergiovy rodiny jako její člen, Jana i Kosmu vzdělal ve všech dostupných oborech křesťanského vědění a dovedl je k takové dokonalosti, že po smrti otce se zbavili dědictví a dali přednost řeholnímu stavu. Lze říci, že bez otroka Kosmy by nebylo světce Jana (později zvaného Damascenský či z Damašku), který se stal nejen slavným teologem (názorně řečeno: byzantskou obdobou sv. Tomáše Akvinského), ale i básníkem, skladatelem a hudebním teoretikem. Přibližně před sto lety propadly všechny byzantské příběhy skepsi vědců-pozitivistů, kteří je prohlašovali za zbožné výmysly. Vždyť i příběh italského mnicha Kosmy zní jako primitivní kalendářový kýč z počátku našeho století, sledující jednoduché poučení prostých venkovanů o Boží prozřetelnosti. Podrobné studium po druhé světové válce však ukázalo, že většina příběhů má seriózní historický podklad, a tak to dopadlo i s příběhem Kosmy a s jeho vlivem na oba bratry.

Ti byli nesmírně vnímaví a učitel Kosmas jim předal řecko-byzantské vědomosti tak, že předčili vše, co bylo v Byzanci předtím i potom, a to přesto, že jejich mateřštinou byla od řečtiny velmi vzdá- lený semitský jazyk, syrština. V té době řádil v byzantské říši blud ikonoklasmu (obrazoborectví) a byzantský "křesťanský" císař trestal všechny zastánce úcty k obrazům svatých: ví se o vyhnanství, vězeních, vypalování znamení na čelo, lámání kloubů i popravách. Sto let trvající obrazoborecká totalita skončila později jako každá jiná totalita - v totální ekonomické, morální i sociální destrukci byzantské říše.

Vzdělání Janovi jasně promlouvalo ve prospěch úcty k obrazům svatých a on ji doporučoval tak vřele, že by v Byzanci byl okamžitě odsouzen; zní to ironicky, že se v této situaci zachránil pod nekřesťanskou vládou v mladém dynamickém moslimském státě, ale ukazuje to - stejně jako deportace zajatce Kosmy z klidu italského kláštera na trh otroků v Damašku - nevyzpytatelné cesty Boží moudrosti. Když se v Byzanci ikonoklasmus přežil, "exilový autor" Jan z Damašku byl Řeky přijat jako vůbec největší byzantský teolog, básník a skladatel a jako jeden z největších světců. Byzantinci převzali do své liturgie i krásné zpěvy obou Kosmů - Janova bratra i jejich učitele - kteří byli v poezii i hudbě rovněž mistry. Dnešní hudební odborníci řadí jejich dílo do syrsko-byzantské hudby, ale pro Řeky, stejně jako pro arabské Melchity, Rumuny, Gruzínce a Slovany byzantského obřadu to je a dávno bylo umění byzantské.

Kolik skladeb sv. Janovi později v Byzanci přisoudili, snad ani nelze spočítat, ale u přibližně stovky je jeho autorství nepochybné. Nemůžeme používat přesných čísel, protože mnoho skladeb bylo ještě v prvním tisíciletí rozděleno na části, které jako by spolu nesouvisely, zatím co jindy naopak skladby, které k sobě původně nepatřily, byly spojeny v jednu.

Nejslavnější skladba sv. Jana z Damašku byla už před tisíci lety považována Byzantinci za jejich vůbec nejkrásnější skladbu a dostala název Zlatý kánon. V byzantské liturgii znamená kánon skladbu složenou obvykle z osmi částí zvaných ódy. Slovo kánon znamená v řečtině totéž, co u nás slovo norma, a jeho použití pro název zpěvní formy opravdu vyjadřovalo normu: dle svého pořadí v kánonu musela každá óda svým obsahem navazovat na jistou básnickou modlitbu uvedenou v Bibli. Každá óda se skládala z několika strof, jejichž slova měla v řečtině stejný přízvučný rytmus a zpívala se na tutéž melodii. Když tedy známe melodii jedné strofy, známe melodii celé ódy. Zlatý kánon byl složen pro příležitost Velikonoc. Uveďme zde úvodní strofu jeho první ódy.

v plné tištěné verzi jsou noty

Dle zmíněné "normy" má první óda obsahově navazovat na Mojžíšův zpěv složený po projití Izraelitů Rákosovým mořem. Doporučujeme čtenáři, aby si zazpíval (nebo nechal zazpívat) uvedený notový příklad, přečetl si Mojžíšův chvalozpěv v 15. kapitole druhé Mojžíšovy knihy a porovnal jej s překladem slov celé ódy:
1. Den zmrtvýchvstání! Národové ozdobme se!
Pascha, Pánova Pascha!
Vpravdě ze smrti k životu a ze země k nebesům
vytrhl Kristus Bůh nás, kteří zpíváme zpěv vítězství.
2. Očisťme svá nitra a uzříme Krista
ozářeného nedosažitelným světlem vzkříšení
- a uslyšíme ho, jak nás zdraví "Radujte se",
nás, kteří zpíváme zpěv vítězství.
3. Nebesa, právem se radujte, země pak jásej!
Ať oslavuje celý viditelný i neviditelný vesmír!
Kristus, věčná rozkoš, vpravdě vstal!

Termín epinikion, který se vyskytuje v závěru první a druhé strofy, byl občanský termín pro zpěv zazpívaný po zdárně ukončené bitvě a lze pod ním chápat jak původní starozákonní zpěv, tak to, co ve vzkříšení Bohočlověka tento předobraz pro nás představuje a co by tedy měl křesťan vyjádřit jak v soukromí srdce tak ve slyšitelném zpěvu. Skladba přináší mnoho podnětů, které bezpochyby neujdou čtenářově pozornosti (zvláště když její vřele křesťanská slova porovná se starozákonním vzorem), a tak jen upozorníme na jednu věc, totiž jak jsou slova líčící předobraz zázračného vytržení Izraelitů z pronásledování faraónovými vojsky využita k téměř vědecky abstraktnímu, ale přesto lapidárnímu vyjádření důsledků Kristova vzkříšení - od smrti k životu a ze země k nebi nás vytrhl Kristus Bůh.

Věnujme však pozornost i melodii. Střední část nápěvu každé strofy - v příkladě na slova ek gar thanatú ...pros uranú - je téměř recitována, a to nápadně vysoko. Můžeme v ní poznat jistou podobnost s melodií první části chvalozpěvu Exsultet, zpívaného při svěcení velikonoční svíce na Bílou sobotu, ale připomíná nám i původní nápěv naší nejstarší hudební památky Hospodine pomiluj ny. Toto zdání je odůvodněné. Zmíněná melodie - stejně jako melodie Exsultet - je inspirována melodickým vzorcem pro slavnostní čtení velikonočního evangelia, který je v řecké liturgii používán i dnes. A neměli bychom se divit, že když naši dávní předkové slyšeli - snad přímo z úst svatých Konstantina a Metoděje - tento melodicky i liturgicky výrazný nápěv, mohl jim utkvět v paměti tak důkladně, že ho aplikovali i při význačných mimoliturgických příležitostech.

Ohlasy

Obracím se na vás s prosbou. Hodně lidí si koupilo breviář pro laiky. Já také a neumíme s ním správně zacházet. Nemohli byste nám na stránkách časopisu vysvětlit pracovní postup na každý měsíc?
M. H., Kvasice

Pokusili jsme se vyplnit vaše přání, ale zjistili jsme, že to není tak snadné. Pracovní postup na každý měsíc - to by byly nepřehledné řady čísel (tj. stránek v laickém breviáři), ve kterých by byla stejně těžká orientace jako v breviáři samém. Navíc by z takového návodu nevyplynul "systém breviáře", takže bychom nemohli ani doufat, že by se jeho uživatelé časem osamostatnili. Mnohem účelnější je pochopit jeho uspořádání, nebýt závislý na návodech, které také nemusím mít vždy po ruce. Náš druhý pokus vyhovět vaší prosbě se tedy ubíral tímto směrem - vysvětlit uspořádání breviáře. Ať jsme se ale snažili sebevíc, vždycky byl výsledek mnohem komplikovanější než návod v breviáři. To, co nakonec z našich pokusů zbylo, si přečtěte na str. 33.

Ještě jednu praktickou radu. Pro první seznámení s breviářem je nejúčelnější prolistovat ho od začátku do konce a seznámit se s jeho jednotlivými částmi. Z toho totiž téměř samozřejmě vyplyne, co s ním. Zbytek se dozvíte na straně 783 laického vydání breviáře.

Zdá se mi, že ochabla úcta ke Kristu přítomnému ve svatostánku. Věřící svatostánek míjejí bez povšimnutí či s malou pozorností. Pozornost se soustřeďuje na obětní stůl. Před ním kněz provádí různé úkony a přitom kolem svatostánku projde bez povšimnutí. Také se v našich kostelích šíří móda přemisťování svatostánku z hlavního oltáře do boční kaple. Není to odstrkování Krista z naší pozornosti? Pro mě bude vždy zpřítomněný Kristus přebývající ve svatostánku centrálním a nejdůležitějším bodem kostela a nemyslím si, že by bylo jedno, s jakou úctou k němu přistupujeme....
...Nebylo by od věci charakterizovat hlavní rysy liturgie II. vatikánského koncilu a porovnat je s liturgií předkoncilní. V mnoha věcech nechápu, proč se to či ono dělalo dříve tak a dnes jinak.
M. M., Prostějov

Předkoncilní liturgii a její obnově po koncilu se rozhodně chceme věnovat v rámci rubriky II. vatikánský koncil, kterou plánujeme v druhém ročníku. Koncil nepřinesl zdaleka jen obnovu liturgie, dalo by se říci, že ta je pouze důsledkem obnovy smýšlení církve o sobě samé. (A naopak, koncilu je připisováno mnoho změn a názorů, které ve skutečnosti s koncilem nemají nic společného. Proto si myslíme, že si koncil zaslouží systematičtější zpracování na stránkách našeho časopisu.)
Nedostatek úcty ke Kristu svátostnému netrápí jen vás, dostali jsme od čtenářů více takových ohlasů. Skutečná úcta nemůže být probuzena jinak než hlubokým pochopením tohoto tajemství a zároveň vědomím, že mnohem více je toho, co nechápeme. To se budeme snažit čtenářům zprostředkovat v 6. čísle, věnovaném eucharistii. Ne všechny novoty musejí být ale vykládány jako nedostatek úcty k Nejsvětější svátosti. Její přenesení do boční kaple můžeme naopak chápat, kromě teologických a liturgických důvodů, jako snahu uchránit svátostného Krista naší zjevné neúcty, s kterou se pohybujeme hlavní lodí (zvláště ve velkých a hodně navštěvovaných kostelích), a dát lidem možnost setkat se s Kristem v relativním tichu a soukromí boční kaple.
Bylo by nejlepší, kdyby se k oběma otázkám (liturgická obnova a úcta ke svátostnému Kristu) vyjádřili sami kněží ze své zkušenosti a praxe.

Krásný dopis jsme dostali od čtenářky Jany z České Třebové. Bohužel ho pro jeho délku nemůžeme citovat, ale objevilo se v něm mnoho zajímavých otázek.
První se týká zasvěcených svátků - které to jsou a co to vůbec znamená. Tedy počet zasvěcených svátků je různý v různých církevních provinciích a mění se i během doby (v rámci různých reforem, ať už liturgických nebo společenských). Závisí to na rozhodnutí biskupské konference. U nás jsou to nyní právě jen ty dva zmiňované svátky - Narození Páně (25. 12.) a Matky Boží, Panny Marie (1. 1.). Jsou to jediné svátky, které nepřipadají na neděli (většinou), a přesto je povinná účast na mši svaté. Takováto minimalizace u nás vznikla zřejmě pod tlakem komunistického režimu, kterému se těžko vysvět- lovalo, že nepřijdeme do práce a do školy, protože musíme oslavit např. Tělo a Krev Páně. Církev nechce žádat po křesťanech, aby je po splnění všednodenních povinností tížila pod hříchem ještě povinnost náboženská. Spoléhá proto na lásku, které není nutno přikazovat, ale která přesto ví, co je žádoucí.
Další otázka se týká pojmu "laik". Kdo to vlastně je? Existují dvě pojetí. Tradiční, negativní definice říká, že laik je každý, kdo nepřijal svěcení. Tedy i řeholní sestry a bratři (bez svěcení). Druhé pojetí, které se prosazuje v dokumentech po II. vatikánském koncilu, jde na to spíše z pozitivní stránky. Laik je ten, kdo je povolán žít ve světě a užívat jeho přirozený řád, např. manželství, rodičovství, společnost, vlastnictví, ke svědectví o Bohu. Už sem tedy nepatří osoby zasvěcené. V případě svěcení adventního věnce, které "může konat i laik", se rozumí laikem spíše osoba bez svěcení. V každém případě to však znamená, že ho může konat každý.
To jsou jediné snadné otázky. Další už jsou mnohem těžší, a také vážnější. Týkají se samotné identity křestana, případně katolíka, a na jejich vyřešení závisí vztah k víře a církvi. Je to otázka křtu malých dětí (bez ohledu na jejich svobodné rozhodnutí), otázka výlučnos- ti katolické církve ("mimo církev, rozuměj katolickou, není spásy"), otázka hranic ekumenismu (jednota ano, ale jen "odsud posud"). Na první se pokouší odpovědět P. Vojtěch Soudský ve svém článku na str. 18, zbylé dvě jsou natolik široké a žhavé, že se k nim budeme muset vracet častěji. Odpověď se rozhodně nedá shrnout v jediném pojednání, bude to spíše mozaika složená z mnoha různých pohledů. Vždy bude do velké míry záležet na čtenáři, co si z toho složí za obraz. Tím nechci říct, že odpověď neexistuje nebo že je libovolná. Spíše snad, že k ní musí člověk dospět sám, aby mohla být skutečně jeho, my můžeme přispět jenom materiálem. Ten nabídneme předeším v prázdninovém dvojčíslí 7 a 8.

EXSULTET

Velikonoční chvalozpěv

Zajásejte již, zástupy andělů v nebi!
Zaskvějte se v slávě, božská tajemství!
K vítězství tak mocného Krále zazni polnice a zvěstuj spásu!

Raduj se i ty, země, zalitá tak oslnivou zářía
tonoucí v jasu věčného Krále,
pohleď jak na celém světě
rychle zmizely temnoty!

Raduj se i ty, matko Církvi,
zkrášlená leskem tak jasného světla!
A v mohutném zpěvu lidu ať tento svatý dům Boží
zní ozvěnou té radosti!
Zpivá-li chvalozpěv diakon (tedy za normalních okolností), je zde ještě kus textu - zde je vynechán.

V.:Vzhůru srdce.
O.:Máme je u Pána.
V.:Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.
O.:Je to důstojné a spravedlivé.

Vpravdě je důstojné a spravedlivé,
abychom neviditelného Boha, všemohoucího Otce,
i jeho jednorozeného Syna,
našeho Pána Ježíše Krista,
oslavovali radostným zpěvem
a celou vroucností srdce i ducha.

Neboť Kristus za nás zaplatil věčnému Otci dluh Adamův
a svou krví z lásky prolitou
zrušil dlužní úpis dávného hříchu.

Dnes je slavnost veliké noci,
kdy se zabíjí onen pravý Beránek,
jehož krev posvěcuje veřeje věřících.

To je ta noc,
ve které jsi Bože naše praotce, Izraelovy děti,
kdysi vyvedl z Egypta,
Rudým mořem jsi je pak převedl suchou nohou.

To je tedy ta noc,
kdy jas ohnivého sloupu zahnal temnotu hříchu.

To je noc,
která dnes na celém světě
vzdaluje věřící v Krista od nepravostí světa
a od tmy hříchu,
vrací k milosti, sdružuje ve svaté společenství.

To je ta noc,
v níž Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu.
Nic by nám neprospělo, že jsme se narodili,
kdybychom nebyli vykoupeni.

Ó, jak obdivuhodně se sklání k nám
tvá otcovská dobrota!
Jak nedocenitelný to projev tvé lásky:
Syna jsi vydal, abys vykoupil služebníka!

Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův,
který Kristus zahladil svou smrtí.
.

Ó šťastná vina,
pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!

Ó vskutku blažená noc,
ta jediná směla znát čas i hodinu,
kdy Kristus vstal z říše zemřelých!

To je ta noc,
o které je psáno:
"Noc jako den se rozjasní"
a "Noc je mým světlem ve všech radostech".

A tak posvěcená tato noc
zahání hříchy, smývá viny,
hříšníkům vrací nevinnost a zarmouceným radost;
zahání nenávist, vytváří jednotu srdcí a pokořuje zlé moci.

V této milostiplné noci přijmi tedy, Otče svatý,
tento chvalozpěv jako večerní oběť,
kterou ti přináší přesvatá církev,
když rukama svých služebníků
slavně obětuje tuto svíci ze včelího vosku.

Již jsme slyšeli chvalozpěv na tuto svíci,
kterou ke cti Boží zapálil planoucí oheň.
Ačkoli se její plamen dělí a rozdává světlo,
přece ho neubývá.
Napájí se totiž tajícím voskem, který pro tuto vzácnou svíci
připravila pilná včela.

Ó vpravdě blahodárná noc,
která spojila zemi s nebem, člověka s Bohem.

Prosíme tě tedy, Bože,
ať tato svíce ke cti tvého jména zasvěcená,
stále svítí neslábnoucím jasem,
aby rozehnala temnotu této noci.

Přijmi ji jako líbeznou vůni
a dej, aby zářila jako světla na nebi.
Plamen její ať spatří jitřní Vládce světla.
Onen totiž vládce světla, který nezná západu.
Ten, který se vrátil z říše zemřelých
a jasně zazářil lidskému rodu:
tvůj Syn Ježíš Kristus.
On s tebou žije a kraluje na věky věků.

O.:Amen.

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]