Amen 10/1997 Povolání

Amen 10/1997 Povolání

Zde jsem, Pane, abych plnil tvou vůli

"Nemůžu přece dělat jenom to, co chce Bůh. Musím z života také něco mít." Tuto větu jsme jistě už slyšeli, a mnozí z nás ji i vyslovili. Skutečně, z Pána rádi děláme trenéra, který by chtěl ze všech lidí vychovat nejlépe mnichy, často nemáme daleko ani k tomu, prohlásit ho za škodolibého starce, snažícího se nám cestu do nebe co nejvíce osladit a zahrnujícího nás nesmírně těžkými až nesplnitelnými úkoly. Poslechnout Boží volání potom znamená vzdát se všeho dobrého, příjemného, radostného.

Není potom divu, že chození po Božích cestách rádi přenecháme jiným, těm svatým, které Pán vyvolil nějak jinak, lépe než nás. A hlavně je nevyvolil v tak obyčejném prostředí, v jakém žijeme my, a v tak divné době. Dnes lze být svatý snad jedině v Kalkatě.

Ale Pán Ježíš nás vyzývá, abychom o svatost usilovali všichni. A svatost - to znamená jednoduše dělat to, co chce Bůh. Nezbývá nám tedy nic jiného než neradostné, chmurné putování po této zemi?

To opravdu ne. Náš Pán není přísný nekompromisní despota. Je dobrý, Dobro samo. A je pravdivý, Pravda sama. Není v něm žádný rozpor. A není ani rozpor mezi tím, co pro nás chce v nebi a tady na zemi. Budeme-li poslouchat jeho volání, náš život se nestane žádnou drezúrou. Bude cestou k plnosti, které dosáhneme na jeho konci v Otcově náruči. A cesta k plnosti znamená naplňování, ne ubíjení.

A co Petr, Klement, Vavřinec, namítnete, a zástupy dalších mučedníků, často bezejmenných? Oni přece poslechli Boha, a jejich život skončil v utrpení. Kde je plnost, kde je štěstí? Mezi jejich pozemským údělem a nebeskou slávou zeje zdánlivě veliká propast. Ve skutečnosti ne tak docela.

Vzpomeňme na bohatého mladíka z evangelia. Po slovech "rozdej vše, co máš (celý život)" odešel smutný. Nebyl ten smutek znamením promarněné příležitosti? Byl by smutný, kdyby riskoval zdánlivou ztrátu a následoval Pána?

Starověký otec Eusebius nám zanechal nádherný příklad ztrát a nálezů těch, kteří riskovali s Bohem, a těch, kteří dali přednost jistotě světa. Ve zprávě o pronásledování křesťanů v Lyonu píše:

"Ty, co nezapřeli víru, posilovala radost ze svého vyznání, naděje na slíbená dobra, láska ke Kristu a Duchu Otce... Ti druzí šli s pohledem upřeným k zemi, až k nepoznání pokořeni, pokryti hanbou."

Cesta, kterou nám nabízí Pán, nemusí být bezbolestná, vždy je to ale ta, pro kterou jsme byli stvořeni, nebo, řečeno naopak, která byla připravena nám na míru. Zaručeně na ní o nic nepřijdeme, společně s všemohoucím Bohem nemůžeme ztrácet, jen nalézat.

Martin Rosenbaum

Nad liturgickým kalendářem (říjen)

Naše společná cesta liturgickým rokem začala u jeho jednotlivých dob. Postupně jsme prožívali advent, vánoce, postní dobu...; o velikonocích jsme se možná s obavami začali ptát: "Co přijde pak?" Tehdy se nám odkryl další "rozměr" liturgického roku, cyklus svátků svatých, a v něm nové možnosti, nové podněty, nové cesty. Skrývá v sobě liturgický rok ještě nějaká další překvapení?

Výroční dny svatých jsou samozřejmě neomezeným zdrojem in spirace a poučení. Každý den v roce je spojen hned s několika světci, v některých dnech dosahuje jejich počet až dvou desítek. V liturgickém kalendáři však některé dny zůstávají neobsazené. Vezměme třeba jeden z posledních říjnových týdnů: začíná 29. nedělí v mezi dobí, pak následuje pondělí 29. týdne v mezidobí, úterý 29. týdne v mezidobí, středa... atd.; teprve čtvrtek a pátek je možné "zpestřit" oslavou nezávazné památky. Jedinou významnější výjimkou z této "všednosti" je pak sobotní slavnost výročí posvěcení, která se však týká jen některých kostelů.

Jaký smysl mají v liturgickém roce takovéto dny? Jsou vůbec něčím specifické? Odpověď snadno nalezneme, zalistujeme-li v příslušných liturgických textech. Ty totiž, podobně jako liturgické doby a svát ky svatých, vtiskují charakter jednotlivým dnům a nabízejí se nám za průvodce naším každodenním křesťanským životem. Můžeme si představit, že vytvářejí jakýsi třetí rozměr liturgického roku, další cyk lus prolínající se s dvěma předchozími (tedy s cyklem liturgických dob a cyklem svátků svatých), "cyklus Božího slova". Jaké vlastnosti dělají z nějakého textu text liturgický? Běžně se uvádějí tři: zpřítomňování událostí z dějin spásy, dialog s Bohem, biblický základ. Liturgickým textem tedy není jen samo Písmo svaté (čtení a žalmy), ale také liturgické modlitby, antifony a hymny, které z Písma svatého vycházejí. A jaký je účel liturgických textů? Stejný jako účel celé liturgie: oslava Boha a posvěcení člověka. Význam li turgického textu výstižně shrnuje konstituce Sacrosanctum concilium:

"V liturgii totiž Bůh mluví k svému lidu a Kristus dosud hlásá radostnou zvěst. Lid odpovídá Bohu zpěvy a modlitbou. ...nejen když se předčítá, co bylo napsáno k našemu poučení (Řím 15, 4), ale také když se církev modlí nebo zpívá nebo něco v liturgii koná, roste tím víra zúčastněných a jejich mysl stoupá k Bohu, aby před ním konali duchovní službu a dostali od něho bohatší milost." (SC 33)

Liturgické texty jsou tedy pro nás dalším důležitým a užitečným vodítkem, dokreslujícím smysl liturgických dob a příklad svatých. Umožňují nám chválit Boha, děkovat mu, podávat mu smírnou oběť za naše hříchy a prosit ho za všechny potřeby církve a světa. Zároveň nás poučují, vychovávají a proměňují mocí Ducha svatého. Pro každý den, pro každou příležitost církev vybrala konkrétní texty, prostřela "stůl Božího slova" a spolu s Kristovým tělem nám jej nabízí za "pokrm" na cestu do věčnosti. Biblická čtení uspořádala tak, aby se vždy během určitého počtu let přečetly nejdůležitější části Písma, abychom důkladněji poznali víru a celé dějiny spásy.

Nemáme-li tedy možnost denně se účastnit mše svaté, můžeme si alespoň najít čas na přečtení či prorozjímání některých mešních textů, biblických čtení či mešních modliteb. Můžeme se pomodlit část breviáře - liturgie hodin. Přestože při tom neopustíme svoji komůrku (srv. Mt 6, 6), nezůstaneme s takovou modlitbou osamoceni.

Právě ona nám otevře dveře do duchovního společenství celé církve, která skrze svoji hlavu - Krista stále podává Bohu oběť chvály (srv. Žid 13, 15). Připojíme se k přečetnému zástupu malých i velkých, kteří se bojí Boha a slouží mu, kteří se radují a jásají a těší se z pozvání k Beránkově svatební hostině (srv. Zj 19, 5-7). Liturgické texty nás spolehlivě povedou, budou cennou inspirací a pevným základem našeho duchovního života.

"Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života." (Dei verbum 21)

Základní téma říjnového čísla Amen jsme tentokrát vybírali právě podle příslušných liturgických textů. Zaměřili jsme se na první dvě nedělní evangelia, tedy evangelium 27. a 28. neděle v mezidobí ročního cyklu "B". První (Mk 10, 2-16) je v lekcionáři uvedeno slovy "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" a pojednává především o podstatě manželství (stejné téma navozuje i starozákonní čtení této neděle: Gn 2, 18-24, o stvoření ženy). Poselství druhého evangelia (Mk 10, 17-30) shrnuje Kristova výzva: "Prodej všechno, co máš, a následuj mě!" Tato slova jsou určena nám všem; chceme-li být dobrými křesťany, chceme-li růst ke svatosti a stát se občany Božího království, musíme se naučit být chudí. Tutéž výzvu můžeme ale také číst jako zvláštní pozvání určené jen některým z nás: pozvání k zřeknutí se "normálního" života pro Boží království, jinými slovy pozvání k zasvěcenému způsobu života.

Vybrané části evangelia poskytují tedy následující náměty: povolání k manželství a povolání k následování Krista, v němž lze dále odkrýt dvě roviny: všeobecné povolání ke křesťanskému životu a zvláštní povolání k zasvěcenému způsobu života. Z těchto důvodů se v oválu na titulní straně říjnového čísla objevilo heslo povolání. Než vás toto téma zcela uchvátí, můžete se s námi ještě krátce zastavit nad liturgickým kalendářem.

1. 10. památka sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny
Všemohoucí Bože, ty se k nám skláníš jako Otec, když nespoléháme na sebe, ale všechnu svou naději skládáme v tebe; veď nás, ať s důvěrou kráčíme po cestě, kterou jsi ukázal sv. Terezii, a doveď nás k blaženému patření na tvou tvář. Prosíme o to skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

Není dobré, vychází-li náš vztah k svatým pouze z krátkých legend, opěvujících jejich bezvadnost a dokonalost, a z milých obrázků se svatozářemi. V takovém podání svatosti totiž snadno přehlédneme skutečného člověka, který na cestě k Bohu nebyl ušetřen překážek, pokušení a pádů, a pravděpodobně nedostal o mnoho větší porci milosti než my. Těžko nás pak, k naší škodě, napadne, že bychom mohli svaté na jejich cestě následovat, a že tu napohled nedosažitelnou krásu, kterou na nich obdivujeme, přichystal Bůh i pro nás.

Začněme objevovat všední tvář svatosti třeba právě u sv. Terezie z Lisieux. Co všechno nás může toto "prosté a sladké dítě" naučit! Co je malé v očích tohoto světa, může být v Božích očích veliké. Utrpení, strach a pocity opuštěnosti nemusí být prožívány jako trest, ale mohou se stát službou, posvěcením sebe i jiných. Nemožnost podnikat konkrétní skutky nás nezbavuje možnosti, ale i zodpovědnosti sloužit konkrétní věci jinak: horoucí modlitbou a snášením utrpení (Terezie jako misionářka)..... A především, že v tomto časném světě nemůžeme nalézt uspokojení svých tužeb a opravdovou útěchu, neboť naším jediným naplněním je Bůh.

2. 10. památka sv. andělů strážných
Bože, ty ve své nevýslovné prozřetelnosti posíláš své anděly, aby nás střežili na všech našich cestách; vyslyš naše prosby a dej, ať nás jejich pomoc vždycky chrání, abychom pod jejich vedením šťastně došli do věčné radosti. Skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

4. 10. památka sv. Františka z Assisi Bože, tys povolal svatého Františka, aby svým životem ukazoval cestu chudoby a pokory a stal se živým obrazem Krista; dej nám svou milost, abychom se i my stávali Kristu podobnými a mohli se radovat ze spojení s tebou. Skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

Nás život bývá mnohdy převrácený naruby. Chceme opovážlivě mnoho věcí, které vůbec nepotřebujeme a jež bývají často škodlivé a zlé. A tam, kde bychom mohli a měli přijímat plnými hrstmi, jsme pošetile skromní a nesmělí. Kéž bychom dokázali být jako svatý František, chudí a bohatí zároveň a ve správném smyslu. Chudí a nezávislí na tomto světě a na sobě samých a bohatí láskou a oddaností ke Kristu. Střídmí, pokud jde o dobra časná, a lační a nenasytní, jde-li o to, co dává Bůh. Hledejme a žijme chudobu, která "blahoslaví" a osvobozuje pro Boží království a odvažme se zároveň říkat Bohu: chci velmi mnoho - chci všechno - chci Tebe!

7. 10. památka Panny Marie Růžencové

Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom ti, Bože, vždycky a všude vzdávali díky, abychom vyznávali, že jsi veliký ve svých svatých, a abychom ti spolu s nimi, především s blahoslavenou Pannou Marií, zpívali píseň chvály. Neboť veliké věci jsi učinil celému světu a tvé slitování je od pokolení do pokolení: sklonil ses k poníženosti své služebnice a skrze ni jsi dal světu Spasitele, svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. (z preface)

Legendy připisují zavedení modlitby růžence sv. Dominikovi; jako "zbraň" pro šíření a obranu víry mu jej údajně svěřila Panna Maria.

Růženec, tak jak jej známe dnes, pochází pravděpodobně z 15. století, jeho definitivní podobu stanovil papež Pius V. roku 1569. Dnešní památka byla zavedena roku 1572 na poděkování za vítězství křesťanského loďstva nad Turky v bitvě u Lepanta (7. 10. 1571). Vítězství, za něž se modlila všechna růžencová bratrstva, bylo přičítáno Mariině přímluvě. Všeobecně závazná se tato památka stala roku 1716 po vítězství křesťanských vojsk nad Turky u Petrovaradina v Uhersku.

15. 10. památka sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve

Bože, tys osvítil svatou Terezii působením svého svatého Ducha, aby ukazovala církvi cestu k dokonalosti; prosíme tě, dej, ať je nám její nauka pokrmem na této cestě, abychom tak jako ona toužili po opravdové svatosti. Skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

18. 10. svátek sv. Lukáše, evangelisty

Bože, tys povolal svatého Lukáše, aby svým kázáním i tím, co napsal, hlásal nezměrné bohatství tvé milosrdné lásky; prosíme tě, dej, aby ti, kdo přijali víru, vytvářeli jednotu srdce i ducha, a aby všichni lidé uviděli tvou spásu. Skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

28. 10. svátek sv. Šimona a Judy, apoštolů

Bože, tys povolal své svaté apoštoly, aby přiváděli lidi k poznání spásy; vyslyš prosby své církve a na přímluvu svatého Šimona a Judy shromažďuj svůj vyvolený lid ze všech národů světa. Prosíme o to skrze tvého Syna... (vstupní modlitba)

Literatura:
Český misál, Česká liturgická komise, Praha 1983
Sacrosanctum concilium, konstituce o posvátné liturgii II. vat. koncilu
Dei verbum, věroučná konstituce o Božím zjevení II. vat. koncilu
R. Cantalamessa: Chudoba, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995
Ch. O'Donnell: Slavíme s Marií. Matka Boží v liturgii, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996

Povolání

Bůh nás stále volá. Nejprve z nicoty k bytí, pak z konečnosti k věčnosti, ze tmy ke světlu a také na konkrétní cestu za tím světlem, pokud si dobrovolně nepostavíme zvukotěsnou komůrku, kam Boží volání nedolehne.

U Boha to však není nejprve, pak a nakonec. Každého volá k existenci jménem, které je zcela jedinečné a neopakovatelné a kterým ho bude volat také na věčnost. Celý život máme na to, abychom se stali sami sebou, tím, komu toto neopakovatelné jméno právem přísluší. Abychom poznali, že tím jménem volá právě nás a mohli mu s radostí vyjít vstříc: Ano, zde jsem, Pane, volal jsi mě. Tak jak jsme na to byli zvyklí celý život. Naše nedokonalé myšlení si ale musí pomáhat abstrakcí, aby odhalilo různé úrovně Božího volání a stupeň jeho závaznosti:

1) Povolání z nicoty k bytí a k věčnosti je neodvolatelným faktem, na který nemá lidská vůle žádný vliv, a vzepření se této danosti je pouze zoufalým gestem bez účinku.

2) Povolání ze tmy ke světlu, nebo můžeme říci všeobecné povolání ke svatosti, už není tak fatální. Bůh volá každého člověka, ale ne každý chce slyšet jeho hlas. Zde je výsostné území lidské svobody, kde se rozhoduje o dobru a zlu.

3) Povolání ke konkrétnímu způsobu života, jímž se má dojít nejkratší a nejschůdnější cestou k Bohu. Jeho tajemství tkví v naší individualitě, už ne v lidské nebo křesťanské přirozenosti. Zde už se nejedná o rozhodování mezi dobrem a zlem, proto je Boží hlas v této oblasti mnohem jemnější a tišší. Nikdo není nucen jít zrovna nejkratší cestou. Ale ignorováním tohoto volání riskujeme, že budeme bloudit, utrpíme četná zranění a možná se i ztratíme.

4) Povolání daného okamžiku. Je to vlastně povolání v nejvlastnějším slova smyslu, protože teprve v něm se realizují všechny předchozí stupně. Jedině přítomný okamžik se všemi jeho dispozicemi a indispozicemi je ten, který je nám dán k našemu posvěcení. Uvažování o minulosti a plány do budoucna jsou užitečné jen do té míry, nakolik ovlivňují naše teď a tady. Ať už to nazveme životem v Duchu, odevzdaností do Boží vůle, poslušností nebo žitím v přítomnosti, stále jde o totéž: vnímat v každém okamžiku Boží hlas a nechat se vést po cestě, kterou připravil Bůh jenom pro mě. Každá moje nevěrnost působí trhlinu v Božím plánu, protože mé místo nemůže zaplnit nikdo jiný.

Žalm

Pane, ty mě prohlédáš a znáš mě,
o mně víš, ať sedám nebo vstávám,
postihneš mé úmysly už zdálky.
Ať jdu nebo ležím, tys tak určil,
všechny moje cesty jsou ti známy.
Ještě nemám slovo na jazyku,
a ty, Pane, už je slyšíš celé.
Zpředu, zezadu mě obepínáš,
pevně na mně spočívá tvá ruka.
Hodna úžasu mi je tvá znalost,
nedostupná, nepochopitelná.
Kam bych mohl před tvým duchem jít,
kam bych mohl prchnout před tvou tváří?
Vystoupil bych do nebe - jsi tam;
ustlal bych si v podsvětí - i tam jsi!
Kdybych si vzal křídla jitřenky,
snesl se až k nejzazšímu moři,
i tam ruka tvá mě zachytí,
pravice tvá by mě uchopila.
Vždyť ty sám jsi stvořil moje nitro,
ty sám jsi mě v lůně matky utkal.
Děkuji ti za svůj vznik tak zvláštní!
Podivuhodná jsou tvoje díla!
Dobře to má duše rozpoznává.
Podstata má nebyla ti tajná,
když jsem já byl v skrytu teprv tvořen,
pestře spřádán v samé hloubi země.
Před očima měls můj celý úděl,
vše už bylo napsáno v tvé knize.
Moje dny už byly utvořeny,
dříve než z nich kterýkoli vzešel.
Tvé myšlenky však jsou nad můj dosah,
Bože, je jich plnost nedozírná!
Chtít je sčítat - je jich víc než písku;
sčetl bych je - u tebe bych zůstal.
Zkoumej, Bože, poznávej mé srdce,
zkoumej mě a poznávej, jak smýšlím!
Pohleď, zdali nejdu cestou špatnou,
veď mě cestou věky osvědčenou.

Všemu dávat život, smysl a cíl

Zamyšlení nad povoláním k bytí

Vladimír Slámečka

Je pozdní srpnový večer a já sedím se svými studenty u ohně uprostřed překrásné šumavské přírody. Dole pod námi probleskují světla lidských příbytků a vysoko nad námi se mihotají miliardy hvězd. Diskutujeme o nejrůznějších teologických otázkách, jak tomu už s přibývající nocí bý vá. Mezi jiným také o stvoření z ničeho. A najednou, ve svitu měsíce a plápolající záře ohně, jsem pochopil: "každý atom mého těla musel kdy si dávno v minulosti vzniknout z nitra nějaké hvězdy. Mezitím už dávno zhasla a její látka se z vesmírných dálek dostala na Zem. A nyní jsem tu já a uvědomuji si, že ještě před tím, než byly hvězdy, musela být všechna látka vytvořena z ničeho. Cítil jsem okamžitě, jako by mě vůbec nebylo, jako bych svoji existenci neměl v rukách a mohl bych se každou vteřinu rozplynout v nic ..." (Prokop Remeš)

Jedním z klíčových slov teologie je termín povolání. Používáme ho v nejrůznějším významu: povolání ke kněžství, k manželství, k řeholnímu životu, povolání k lékařství nebo k učitelství. Vždy však vyjadřujeme zásadní skutečnost: Člověk je volán. To Bůh volá člověka k určitému úkolu, svěřuje mu určité poslání. Člověk, jehož život není odpovědí na Boží volání, jako by svůj život ani neprožíval, ale jen přežíval. Zmítá se sem a tam, neví, co má od života očekávat a bez cíle ho celý protluče.

Je tedy jistě důležité najít své místo ve světě, ve společnosti, v rodině. Ale samo povolání má ještě mnohem hlubší rozměr. Začíná už v okamžiku vyvedení z nicoty k bytí, od neexistence k plnosti života. Pak ale tím nejobsažnějším povoláním, které známe, je samo dílo stvoření.

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi... a viděl, že je to dobré Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel Duch Boží (Gn 1, 1).
První slova Písma svatého nám překrásným básnickým obrazem zvěstují jednu z ústředních pravd naší víry: Hospodin, všemohoucí věčný Bůh, je Stvořitelem nebe i země, všeho viditelného i neviditelného (srv. Nicejsko-cařihradské vyznání víry). Proti představám tehdejší doby tu stojí jednoznačně formulovaná biblická zvěst: všechno, co nás obklopuje, včetně člověka, povolal Bůh z nicoty k bytí, a viděl, že je to dobré. Celkem sedmkrát zaznívá ve zprávě o stvoření tento refrén: Bůh viděl, že je to dobré. Bible tu číslem sedm symbolicky vyjadřuje plnost dobra, které Bůh do svého tvorstva vložil.

To je první biblická zvěst o světě a o věcech kolem nás - všechno je dobré, ba velmi dobré (srv. Gn 1, 31). Nic, co vyšlo z Božích rukou, není špatné, všechno je krásné, dobré a dokonalé a je odleskem Boží dobroty, krásy a lásky (srv. Tridentský koncil).

Druhým důsledkem této zvěsti je konstatování, že svět, přes všechnu svoji krásu a dokonalost, je jen Božím stvořením. Není Bohem samotným, není tedy hoden zbožšťování, neboť je výsledkem Boží svobodné tvůrčí činnosti a je dokonce v určitých mezích dán člověku k dispozici. A tak jako Slunce, Měsíc nebo hvězdy nejsou bohové, tak nejsou bohové ani císaři a vládci. Všichni dohromady - Slunce, Měsíc, svět i jeho vládcové - vyšli z Boží stvořitelské ruky a jsou jeho tvorové. Umíme si představit, jak osvobozujícím způsobem působí tato skutečnost v době, kdy národy obklopující Izrael uctívají všechno možné a kdy si císařové nárokují od svých poddaných božskou úctu a otroky považují pouze za mluvící věci?

Creatio ex nihilo
Jak byl vlastně vesmír povolán Bohem od neexistence k existenci? Jakým způsobem Bůh tvoří všechno, co je? Na tuto základní dogmatickou otázku vlastně odpovídá ten pro mnohé z nás nesrozumitelný scholastický termín creatio ex nihilo: stvoření z ničeho. Teologové tím vyjadřují to, že Bůh tvoří svým slovem, svým rozhodnutím z ničeho. Jako dává Boží slovo smysl lidskému životu a svým způsobem tento život naplno uskutečňuje, tak také volá všechno z propasti nicoty k plnosti existence.

Člověk také tvoří. Sochař modeluje sochu podle svého ideálu, konstruktér konstruuje nový automobil, stavitel staví katedrálu. Člověk netvoří z ničeho, ale dává formu (tvar) už existující hmotě. Tak řezbář vezme kus dřeva a vytvoří z něj sochu, podobně kovář z kusu železa vytvoří karoserii, jejíž materiál byl kdysi v podobě železné rudy ukryt v hlubinách země.

Boží stvořitelský čin, jak nám ho popisuje první kniha Bible, je však o něčem úplně jiném. Není to vytváření něčeho nového z již existujícího, i když i to samozřejmě Bůh činí, ale je to vytvoření něčeho z ničeho. Je to rozhodnutí všemocného Boha, tvořícího pouhým slovem: I řekl Bůh: Budiž světlo! A bylo světlo (Gn 1, 3). Jeho slovo, jeho vůle jsou příčinou všeho stvoření, to On povolává v bytí to, co není (Řím 4, 18), to On dal počátek všemu, co existuje mimo něho. Pouze On je Stvořitel; všechno, co existuje, závisí na tom, který mu dává bytí.

Samo Písmo svaté Starého zákona rozlišuje v hebrejském originále tyto dvě skutečnosti stvoření. Zatímco pro Boží stvořitelskou aktivitu - tedy creatio ex nihilo - používá slovesa bárá, pro tvoření z již existující materie je zde použito slovesa jácar - tvořit na hrnčířském kruhu. Stvoření z ničeho scholastická teologie také nazývá creatio prima, zatímco tvoření z již existující materie creatio secunda.

Na tomto místě může ale kdokoliv namítnout: a co přírodní zákony? Třeba takový zákon zachování hmoty, energie? Je vůbec tohle učení církve o stvoření slučitelné s poznatky moderní vědy?

Sv. Tomáš Akvinský definuje zákon jako pravidlo, podle něhož jsou věci a bytosti vedeny k určitému chování a od jiného jsou zdržovány. Pravidlo, které ve věcech existuje prvotně jako způsob jejich chování a teprve druhotně ho v tomto způsobu chování odkrývá náš rozum. Znamená to tedy, že zákony nelze odtrhovat od věcí samých, nelze je odtrhovat od přírody, neboť bez ní pozbývají tyto zákony smyslu. Můžeme to formulovat ještě jinak: vědecké zákony platí v přírodě v každém okamžiku její existence. Pokud existuje svět, platí i jeho zákony, pokud svět není, neexistují ani ony. Dogma o stvoření z ničeho tedy v žádném případě nemůže kolidovat s přírodními zákony, neboť i ony, stejně jako všechno ostatní, byly vytvořeny na počátku Bohem a jsou odrazem jeho věčné moudrosti. K tomu, co bylo předtím, nám bohužel tyto zákony nemohou nic říci, poněvadž neexistovaly.

Na tomto místě, kde rozjímáme o prvních slovech Písma, je vhodné obrátit svou pozornost k slovům posledním:
A viděl jsem nové nebe a novou zemi. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, ..., a ten, který seděl na trůně, řekl: "Hle, všechno tvořím nové!" (Zj 21, 1a-2a, 5a)

Boží stvoření dosud není dokončeno. My všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli dělníky na velké Boží stavbě, abychom spolupracovali s Bohem na jeho stvořitelském, vykupitelském a posvětitelském díle. Teprve tehdy, až Kristus přijde ve slávě, až mu bude podřízeno všechno (1 Kor 15, 28), dokončí Bůh definitivně svoje dílo, odpočine si a oddělí tento den jako svatý, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo (srv. Gn 2, 1-3).

Proč stvořil Bůh svět?
Zabýváme-li se stvořením světa, nemůže nás nenapadnout otázka, proč vlastně Bůh tento svět včetně člověka stvořil? Co bylo důvodem toho, že se Bůh "jednoho dne" rozhodl vytvořit ten obrovský, dosud neprobádaný kolos, kterému říkáme vesmír? Odpověď není vůbec snadná a musíme ji hledat v Bohu samotném.

Bůh sám nám poodhalil tajemství svého vnitřního života ve třech Osobách. Vnitřní přelévající se život uvnitř Nejsvětější Trojice od věků po věky naplňuje Boha absolutní blažeností. Žádný jeho tvor nemůže k této blaženosti ani nic přidat ani ubrat, podobně jako plamen svíčky uprostřed poledního žáru nepřidá nic k záři Slunce. Ale Bůh je láska, Bůh je absolutní dobro, Bůh je bytí a z vlastní zkušenosti víme, že dobro a láska se snaží rozlévat, rozdávat, touží po společenství. Toto společenství se sice uskutečňuje v Bohu tajemstvím Boží trojjedinosti, ale Bůh přesto touží dát na svém štěstí, radosti a lásce někomu podíl, a proto tvoří svět. Byl to opravdu jen klíč jeho lásky, který otevřel jeho ruku, aby vznikli tvorové (Tomáš Akvinský). Byla to jen Boží láska, která vedla Boha k tomu, aby vytvořil vesmír a v něm bytosti, které se budou radovat společně s ním, kteří budou šťastni tak, jako je on.

Jestliže tradice a Písmo nám říkají, že svět byl stvořen ke slávě Boží, pak sv. Bonaventura k tomu poznamenává, že Bůh svět nevytvořil proto, aby rozmnožil vlastní slávu, ale aby ji ukázal a sdělil. Taková je tedy v nejhrubších rysech odpověď na otázku položenou v názvu tohoto odstavce. Přesto všechno však pro nás zůstane stvoření a jeho důvod jedním z velkých Božích tajemství.

Stvoření nebo vývoj?
Až dosud jsme hovořili o stvoření jako jedné ze základních pravd naší víry. Opírali jsme se přitom také o vyprávění první knihy Písma svatého, která nám podává příběh o stvoření světa zarámovaný do šesti stvořitelských dnů (hexameron). Tento příběh zní tak přesvědčivě, že ho dodnes někteří interpreti Bible, tzv. bibličtí fundamentalisté, považují za doslovný popis událostí a vesmír považují za sotva několik tisíc let starý.

Ale přírodní vědy nám říkají něco úplně jiného. Naše galaxie, kterých je mimochodem ve vesmíru okolo půl miliardy, je stará asi deset miliard let. Naše Země vznikla před 4.5 miliardami let a první předkové člověka se tu objevují ve srovnání se stářím Země teprve nedávno: před 1.5 milionem let.

Zdá se tedy, že nikoliv stvoření, ale vývoj, evoluce, je hybnou silou vesmíru. Všechno, včetně člověka, se vyvíjí a archeologické nálezy tuto teorii jen a jen podporují. Jak se tedy postavit k biblické zprávě, která je v zdánlivém rozporu s poznatky moderní vědy?

Je třeba si uvědomit základní, byť stále opomíjenou pravdu: Bible není knihou přírodovědeckou ani historickou, ale knihou teologickou. Neptá se po druhotných příčinách věcí okolo nás, nechce podávat odpovědi na otázky přírodovědců, historiků či archeologů, ale ptá se po metafyzických základech všeho. Obě zprávy o stvoření, jak nám je kniha Geneze předkládá (srv. Gn 1, 1 - 2, 4a, resp. Gn 2, 4b-25), vyjadřují dramatickým obrazným způsobem, v čem spočívá metafyzická a náboženská prazkušenost lidstva: stvořenost světa i člověka a jejich původ v Bohu. Svatopisec totiž neměl v úmyslu vypovídat o vnitřním charakteru věci a postup událostí líčit s přírodovědeckou přesností, nýbrž zprostředkovat lidové, způsobu mluvy a chápání své vlastní doby odpovídající vědomosti (rozhodnutí Biblické komise z 30. 6. 1909 ohledně exegeze první kapitoly Geneze).

Vesmír i člověk vyšel z Boží stvořitelské ruky. Všechno, co je, je stvořeno Bohem a proto je to dobré. To je základní zvěst biblické zprávy, která se nezabývá a ani nechce zabývat "konkrétním" popisem událostí. To ostatně není ani předmětem teologie, ale profánních věd. Zpráva o stvoření je úžasnou biblickou interpretací teologického termínu "creatio ex nihilo", vyjadřuje pravdu teologickou a žádný vědecký důkaz jí nemůže otřást. Je totiž o něčem úplně jiném.

Tím jsme vlastně nalezli odpověď na otázku vývoje. Stvoření totiž vyjadřuje absolutní počátek, původní uvedení jsoucna do jeho vývoje. Vývojovou teorii nemůžeme přijmout jako teorii samovývoje, ale jako vnější popis událostí. Kvalitativní skoky, jak je vidíme ve věcech okolo nás, nevznikají hromaděním kvantity, ale vznikají Božím tvůrčím zásahem. Běžně přece mluvíme třeba o vývojové řadě automobilů nějaké automobilky a rozhodně tím nemáme na mysli, že starší typ vozu se vlastní silou vyvinul v dokonalejší. Hovoříme o vývoji, jehož aktérem není samo auto, ale konstruktér, lidský intelekt.

Podobně je tomu i ve věcech okolo nás: nic se nedokáže vyvíjet samo od sebe, nic na světě nemá sílu k vlastnímu sebezdokonalování, pokud tuto schopnost nedostane od Boha. A je celkem lhostejné, zda tuto schopnost dává Bůh věcem jaksi "postupně", nebo zda na počátku, při stvoření, vložil do svého díla schopnost vyvíjet se. Nejsilněji je to zřejmé v otázce stvoření člověka, ale toto téma přesahuje rámec tohoto článku.

Mezitím se nad kraj snesla temná noc. Oheň už vyhasl a jen poslední čadící oharky dávají tušit, že tu ještě nedávno hořel táborák. Hovořili jsme dnes večer o povolání. A nakonec se náš rozhovor stočil na to, jak tomu bylo na počátku. Na počátku, kdy Bůh svým tvůrčím slovem povolal všechno k bytí. Všechno tvorstvo, překrásnou přírodou okolo nás počínaje a člověkem konče. A v tu chvíli jsme pochopili, že kladně odpovědět na Boží volání znamená vstoupit do tohoto proudu tvůrčí Boží činnosti a všemu v nás i okolo nás dávat život, smysl a cíl.

Dej mi poznat cestu, jíž mám kráčet

Eva Fuchsová

Každému člověku dává Bůh určitou povahu, schopnosti, podobu, a také ho zasazuje do určité doby a prostředí, v němž se mají jeho hřivny projevit a rozvinout. Vzhledem k těmto dispozicím existuje nějaké nasměrování, způsob života, který vede nejjistější cestou k cíli. Neexistuje člověk bez povolání - pro každého je nějaká cesta nejkratší.

Dokonale ji však poznává jen Ten, kdo je jejím Původcem, my se můžeme jen s větší či menší jistotou přibližovat jeho myšlence. V praxi to znamená poslouchat Boží hlas, věřit, že nemlčí, a dát mu prostor, aby mohlo zaznít to, co říká on, a ne to, co chci slyšet já. To se týká v první řadě závažných kroků, které mají trvale ovlivnit běh našeho života (připomeňme si, že se nepohybujeme ve sféře mravních hodnot, jedná se o rozhodování mravně nelišné). Vstup do manželství a do duchovního stavu jsou takové zářezy do života, že je nelze přehlédnout jakožto povolání. Ale nezužujme povolání na tyto dvě specifické cesty. Může se stát, že někdo celý svůj život nebude stát ani před jednou z těchto možností, a přesto svůj život naplní láskou, službou a smyslem. Nabízí se tedy ještě základnější rozdělení, do něhož by se vešli všichni, kteří chtějí ve svém životě "kráčet po Hospodinových cestách": na povolání laické a duchovní.

Podívejme se zblízka na tyto dva základní stavy. V čem spočívá jejich odlišnost, když mají společný cíl - svatost, i společný prostředek - lásku k Bohu a bližnímu?

Laické povolání
Dříve užívané slovo "světský" místo dnešního "laický" skoro lépe dává tušit specifičnost tohoto povolání a jeho důstojnost; pokud ovšem "světem" nemyslíme nástroj ďábla v pavlovském slova smyslu, ale především stopu Boží. Svět s jeho přirozeným řádem je úžasným dílem Boží moudrosti, moci a lásky. Úkolem křesťana žijícího ve světě - čili laika - je plně se zapojit do tohoto řádu, čerpat z jeho bohatství, očisťovat jej od poskvrn hříchu, jak jen je to v jeho moci, a v neposlední řadě takto svědčit i ostatním o Původci všech těch darů.

Povolání k duchovnímu stavu
Je tu však něco, proti čemu bledne jakákoliv lidská hodnota jako světlo svíce proti slunci. Jsou to nadpřirozené skutečnosti, jejichž hodnota je zcela jiného řádu, a proto se nedá ani dost dobře s pozemskými hodnotami srovnávat. "Všechna utrpení tohoto času nejsou ničím ve srovnání se slávou, která se má na nás zjevit." Život těch, kteří zasvěcují svůj život nadpřirozenému řádu, je pro svět svědectvím o této nesouměřitelnosti. "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus." To, že se duchovní osoby nežení a nevdávají, že se vzdávají bohatství a dokonce i vlastní vůle, ani v nejmenším neznamená, že je manželství neslučitelné s nadpřirozeným řádem, že mít majetek je hříšné a nemít názor je vrchol křesťanské dokonalosti. Je to znamení pro svět, ale častěji pro samotného nositele, o jak vzácnou perlu usiluje, že stojí za to prodat všechno své bohatství a koupit ji.

Těžko můžeme soudit, kdo si vyvolil těžší úděl. Jestli ten, kdo se rozhodl těžkou celoživotní prací vydělat na svou perlu, aniž by se vzdal ostatního svého bohatství, nebo ten, kdo pro ni zvolil dobrovolnou chudobu. Toto přirovnání samozřejmě v mnoha aspektech kulhá, protože žádný lidský život není tak jednoduchý, aby se dal zařadit beze zbytku do jedné z těchto kategorií. Sám Bůh si vyhrazuje právo namíchat tyto dvě základní ingredience v takovém poměru, jak on sám uzná za vhodné. Může se stát, že se kněz (např. misionář) bude muset starat o věci tohoto světa víc než mnohý laik. Nebo že laik přijme chudobu a utrpení z rukou Pána s takovou odevzdaností, že svědčí silněji než řeholními sliby. To však neruší identitu kněze ani laika.

Měli bychom mít neustále na zřeteli toto základní rozlišení, abychom se nevnucovali někam, kde nás Bůh nechce mít. Jsme dost věrni svému laickému povolání, uvědomujeme si jeho nezastupitelnost a důstojnost? Nejsme vskrytu duše přesvědčeni o tom, že Pánu Bohu děláme největší radost, když se svým způsobem života snažíme připodobnit našim bratřím a sestrám v klášteře?

A naopak, nestává se, že své faráře, kněze, biskupy hodnotíme výhradně podle měřítek, která příslušejí světu? Dokážeme ocenit zbožnost, tichost, pokoru stejně jako nově opravený kostel, práci s mládeží, smysl pro humor, diplomatický nebo politický talent?

Různost spiritualit
Co to vlastně je spiritualita? Není potřeba dlouhých rozborů a definic, tušíme, že je to opět nějaká specifikace na cestě člověka-křesťana k Bohu. Každý jsme jiný, každý z nás se nechá oslovit jiným akcentem křesťanského života. Jeden na to jde přes lásku, druhý přes poznání, další vidí těžiště křesťanství v charitativní činnosti, jiný ve výchově mládeže. Který akcent je ten nejdůležitější, která spiritualita nejdokonalejší? (Zlí jazykové se ptají, jestli byl Pán Ježíš františkán, dominikán, či jezuita?)

Cítíme, že to není vhodná otázka, protože se dostáváme za hranice bratrské lásky a tolerance. A nejen to, důvod její nevhodnosti leží hlouběji. Vychází totiž z mylného předpokladu, že povolání k určité spiritualitě je také omezením, vyloučením ostatních alternativ, tak jako v předchozích stupních povolání. Tak povolání ke křesťanskému životu vylučuje "bezbožnost", povolání ke kněžství vylučuje laický stav atd. Specifikace k určité spiritualitě by však neměla znamenat vyloučení všech ostatních aspektů, spíše naopak. Měla by naše srdce čím dál více otvírat všem potřebám a požadavkům živého křesťanství.

Můžeme si svůj úkol - duchovní život - představit jako těžké břemeno, které bychom všichni měli odnést k cíli. Raději než kříž si pro tentokrát představme kouli. Ta se nedá nést jinak než v náručí, což je dost nepohodlné a člověk to dlouho nevydrží. Každý se snaží připevnit na kouli nějaký úchyt, aby se mu lépe nesla. Tak vlastně tahem za malou část povrchu zvedá a nese celou tíži břemena. Občas přijde nějaká silná osobnost, která dokáže vyrobit takové držadlo, které vyhovuje mnohým a přetrvá celé věky: sv. Benedikt, sv. František, sv. Dominik, sv. Anděla, Matka Tereza z Kalkaty...

Tento primitivní obraz má sice mnoho nedostatků, jako každá analogie, ale přesto v sobě skrývá cenné postřehy.

Tak především to, že duchovní život je nedělitelný. Není možné si představit dokonalého misionáře bez ducha chudoby, milosrdenství, ani dokonalou lásku bez poznání, ani dokonalé poznání bez pokory atd. Duchovní život se řídí stejnými zákony růstu jako každý jiný živý organismus. O člověku, který má velkou hlavu a nevyvinuté srdce, neřekneme, že je úplně zdravý. Stejně tak zdravý duchovní život musí být vyvinutý ve všech svých ohledech. Břemeno musí být odneseno celé a najednou.

To ale neznamená, že všichni musejí dělat všechno, že se nikdo nemůže zaměřit na určitou oblast působení. Znamená to spíše stálou připravenost pro každý úkol, který nám Bůh dává. Nemohu nechat bez pomoci člověka v nouzi jen proto, že mým posláním je vyučovat. Jak kvalitní a věrohodné by pak bylo mé vyučování? Nemohu omlouvat nezřízenou touhu po bohatství tím, že jsem povolán k charitativní činnosti. Čím bych pak byl schopen pomoci druhým? Pouze tím, co by odpadlo od stolu mého dostatku.

Pro lidskou omezenost je velmi nesnadné objevovat a uvádět do praxe celou hloubku duchovního života naráz ve všech jeho aspektech, se všemi jeho nároky. Každý člověk, který se do tohoto díla poctivě pustí, dříve či později najde "svou parketu", určité pojetí, které ho nejvíce oslovuje, protože odpovídá jeho založení. Zde se nemusíme bát, že to přinese omezení, uzavřenost ve svém systému hodnot. Můžeme se spolehnout, že souvislost mezi jednotlivými ctnostmi je tak pevná, že jedna skutečná si vyžádá ke své pravdivosti i ty ostatní. Zajedeme-li v určité oblasti skutečně na hlubinu, nečeříme-li jenom hladinu "ctnostnými skutky", pak se nemusíme bát, že se z nás stanou duchovní mrzáci. Tím spíše, je-li to cesta prošlapaná zástupy světců.

Ale my se většinou bojíme více o ty druhé než o sebe. Takové (většinou zbytečné) obavy znesnadňují komunikaci a spolupráci v oblastech, které máme společné - ke škodě našich společných cílů.

Svátost manželství

Metoděj Kočí OP

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi." (Gen 1, 27-28) Boží řád lásky ve stvoření
Tak začíná příběh lidí. Těmito slovy, která čteme na samém začátku Bible, je možná řečeno vše. Nekonečně dobrý Bůh se chtěl rozdělit o své štěstí, které má sám v sobě a které žije v tajemství sdílení tří osob. Otec miluje Syna a Syn miluje Otce v Duchu svatém. Tento vnitřní Boží život má mít svůj odraz v životě muže a ženy. Láska vždy hledá druhého, někoho, koho by mohla učinit šťastným. Láska nemůže být bez vzájemného dávání a přijímání. Bůh je láska (1 Jan 4, 8). Člověk, který je stvořen k jeho obrazu, má také být láskou. Jako je Boží láska tvůrčí a jen díky ní existuje celý svět, tak se lidská láska podílí na tomto tvoření. Možnost tvořit je vlastní lásce, je jejím privilegiem. Protože byl člověk stvořen k Božímu obrazu, mohl mu Bůh svěřit vládu nad stvořením.

Už se pravděpodobně nedovíme, jak by to vypadalo, kdyby člověk nezhřešil. Tím, že začal Boha podezřívat z neupřímnosti, tedy vlastně z nelásky, zbořil člověk i řád, který Bůh do svého díla vložil. Tvorstvo, kterému měl vládnout, se člověku vzpírá, člověk musí dobývat svůj chléb v potu tváře. Tím, že popřel Boží lásku, přestal rozumět i své lidské lásce. Muž obviňuje ženu a jejich vzájemné pouto se rozpadá. Jak oba utíkají před Bohem, vzdalují se také sobě navzájem. Vzájemný vztah muže a ženy bude naplněn hořkostí. Přetváření země a rození dětí se bude dít v potu a bolesti. Člověka nevede láska, které kvůli hříchu přestal rozumět, ale žádostivost. Tato žádostivost, concupiscentia, má svůj základ v sebelásce, sobectví. Celý Starý zákon ukazuje tuto skutečnost.

Díky absolutnosti Boží lásky však člověk neměl na to, aby Boží dílo úplně zmařil. I když je manželství porušené, je přece jen stále patrné v lidských dějinách. Je sice ohrožováno různými nebezpečími, například mnohoženstvím, mnohomužstvím, otrockým postavením ženy nebo muže, přesto však existuje od počátku lidských dějin až dosud.

Dějiny lidstva před Kristovým vtělením, reprezentované starozákonními dějinami spásy, jsou plné očekávání Mesiáše. Kristus přichází vykoupit člověka, zbavit ho hříchu a znovu mu ukázat velikost Boží lásky. Nabízí tak člověku možnost opustit svou sebelásku. Tím také znovu přináší ztracenou rovnováhu do vztahu muže a ženy. Navrací mu jeho původní smysl, odhalovat ve vzájemné manželské lásce velikost lásky Boží. Kvůli zraněním, způsobeným hříchem, se tento návrat neobejde bez bolesti a oběti.

Svatý Pavel píše v listě Efezanům, že manželství je tajemným obrazem vztahu Krista k jeho církvi. Abychom tomu dobře rozuměli, je třeba si uvědomit, že církev se rodí na kříži, v Kristově probodeném boku. Jak bychom mohli přehlédnout souvislost mezi otevřeným bokem prvního člověka a touto ranou Krista, nového Adama.

Svátost jako přítomnost Krista
Zpočátku svou osobní přítomností, a po svém nanebevstoupení prostřednictvím svátostí, které dal církvi, chce být Kristus přítomný v našem životě. Společný život muže a ženy, Bohem od počátku zamýšlený, je Kristem obnoven ve svátosti manželství. Tak jako před pádem měli muž a žena společně prožívat Boží přítomnost, otevírá se ve svátosti manželství znovu tato možnost, když manželé zvou Ježíše do svého středu. Svátost manželství tedy není pouze jakési obdržení Božího požehnání. Bůh přece chce žehnat každému člověku, i tomu, který uzavírá své manželství mimo církev. Svátostné manželství je něco víc. Je to vědomý život ve třech, kde tím třetím je právě Kristus. V něm, jakoby jeho očima, může každý z manželů poznávat pravdivě svého partnera a oba společně znovu odhalují lásku Boží v celé její šířce a hloubce. Tajemství Kristovy lásky k církvi, které je prožíváno v křesťanském manželství, působí, že se rodina stává jakousi minicírkví, základní buňkou církve. Stav rodin se samozřejmě odráží na stavu církve.

Žádostivost, která je příčinou chybných kroků člověka, je svátostí manželství usměrňována a proměňována. Žádostivost jako náchylnost ke hříchu dostává ve svátosti manželství účinný lék. Člověk, který žije ve svátostném manželství, je svátostí posilován v odhodlání a snaze přestat žít pouze pro svůj prospěch a počítat jenom své výhody a je Kristem veden ke skutečné lásce. Lásce, která "je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá, která nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, která nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy, všechno vydrží, věří, má naději, která vytrvá" (1 Kor 13, 4-7).

Manželství jako svátost navazuje na křest. Z moci svého křtu si oba manželé tuto svátost navzájem udělují. Svátostné manželství proto uzavírají pokřtěný muž a pokřtěná žena. Je vytvářeno svobodným úkonem vzájemného dávání se a přijímání. Toto odevzdání se a přijetí nachází svůj výraz v manželském slibu, ale uskutečňuje se během celého společného života obou manželů. Slib, který si manželé navzájem dávají před Bohem, je velmi závažným činem. Manželé neslibují věrnost jenom sobě navzájem, ale tím, že se dovolávají za svědka Boha, slibují svou věrnost i jemu. Proto je porušení manželského slibu velmi vážným hříchem.

Podmínky uzavření manželství
Odpovědnost tohoto slibu vyžaduje, aby byl dán svobodně. Donucování nebo velký strach působí neplatnost slibu a tím i manželství. K upřímnosti slibu je nutné znát předem všechny vážné překážky, mimo jiné i zdravotní, které by mohly ovlivnit vůli partnerů. Dále je nutné, aby manželský slib byl dán bez výhrad, doopravdy na celý život. Jenom tak může manželství naplnit svůj smysl vzájemného doprovázení na cestě k Bohu a výchovy další lidské generace. K podstatě manželství patří předávání života a proto není možné uzavřít manželství, ve kterém by se manželé chtěli tomuto úkolu zásadně vyhýbat. Tyto tři prvky, dobrovolnost, nerozlučitelnost a otevřenost potomstvu, jsou pro manželství podstatné, vyplývají z přirozeného řádu a nic je nemůže nahradit a člověka od nich osvobodit. Bez některého z nich je manželství neplatné. Protože se ale manželství jako základní pilíř lidské společnosti i církve těší přízni práva, má se vždy za to, že manželství je platné, dokud není dokázán opak.

Pro katolického křesťana je dále závazná forma, kterou manželství uzavírá, tak jak ji stanovila církev. Katolík, který uzavřel manželství pouze "na úřadě", neuzavírá podle církevního práva platné manželství. Tuto podmínku může biskup z vážných důvodů prominout, například pokud katolický křesťan vstupuje do manželství s partnerem jiné víry, kterému by svatba v kostele působila potíže.

Vůle k řádu
Ve svátosti manželství Bůh člověku pomáhá znovu nalézt ztracený smysl a řád. Každý z manželů nachází ve druhém pomocníka a průvodce na cestě k tomuto řádu, který do stvoření a tedy i do člověka Bůh vložil. Proto je manželství velkou pomocí člověku v překonávání "žádostivosti očí, žádostivosti těla a pýchy života". Je tedy velmi nelogické a především krátkozraké tělesné žádostivosti popřát volný průchod a Boží řád tím vlastně popírat. Lidé, kteří vstupují do manželství a už mají všechny zkušenosti s lidskou láskou za sebou, ve skutečnosti pravou lásku nepoznali. Poznali pouze svou žádostivost a slabost. Poznali nejnižší projev vzájemné lásky, ale nevyzkoušeli si, co to znamená, že se mohou jeden na druhého spolehnout, že jeden druhého ochrání před pokušením, že jeden je strážcem svatosti druhého. Ti, kteří nespěchají, ti, kteří chtějí respektovat Boha, kvůli kterému tady vlastně jsme, se budou moci na sebe celý život spolehnout a žádná zkouška je nebude moci úplně vyvést z rovnováhy. Díky tomu, že Kristus je jejich rovnováhou, jejich vzájemná láska poroste a na konci bude krásnější než na začátku. Tak jako víno, které Kristus dal svým přátelům na svatbě v Káně Galilejské.

Panenství

Raniero Cantalamessa


(Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří 1993, vybráno ze str. 12-15)
Povaha a odůvodnění panenství a celibátu závisí na samotné povaze nebeského království... Nuže, Boží království má jednu příznačnou známku, která se dnes vyjadřuje velmi výstižnou formulí: "už" a "ještě ne". "Už" je zde. Přišlo, je přítomno. Ježíš prohlašuje: "Nebeské království je blízko, je mezi vámi." Ale v jiném smyslu nebeské království dosud nepřišlo. Má přijít, a proto se modlíme: "Přijd království tvé." Když už nebeské království přišlo, když skrze Krista působí už konečná spása ve světě, je tedy možné..., že se osoby, povolané Bohem, rozhodnou žít už v přítomnosti tak, jak budeme žít nakonec v království. A jak budeme nakonec žít? Ježíš nám to říká v evangeliu svatého Lukáše: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovni andělům a jsou dětmi Božími, neboť mají účast na vzkříšení" (Lk 20, 34-36; srv. též Mt 22, 30).

Právě v tomhle záleží prorocký rozměr panenství a celibátu pro nebeské království. Tato životní forma ukazuje svou pouhou existencí a beze slov, jaký bude konečný stav člověka, který má trvat po celou věčnost. Je to existence prorocká. V minulosti se mnoho diskutovalo, zda je panenství dokonalejší stav než manželství, a jestliže ano, v jakém smyslu. Myslím, že to není ontologicky, to je sám o sobě, stav dokonalejší. Každý z obou stavů je dokonalý pro toho, kdo je k němu povolán. Ale eschatologicky je tento stav "předstih", v tom smyslu, že je podobnější definitivnímu stavu, ke kterému všichni spějeme. "Vy jste začaly být tím, čím my budeme", psal svatý Cyprián prvním křesťanským pannám.

...panenství a celibát nepopírají přirozenost, jen ji uskutečňují v hlubší rovině. Aby se lidské myšlení dopátralo, co je člověk a co je pro něj "přirozené", bralo si vždy za základ rozbor jeho přirozenosti. Při-rozeností se mínilo podle etymologického smyslu tohoto slova to, co člověk je a co má svým na-rozením. Ale bible (která vůbec nezná pojem "přirozenosti" u člověka) staví naopak na pojmu "povolání": člověk není jen to, co je svým narozením, ale také to, čím je povolán se stát ve své svobodě a v poslušnosti k Božímu slovu. Dokonalý člověk, říkali církevní Otcové, je zmrtvýchvstalý Ježíš, "druhý člověk", "poslední Adam" (srv. 1 Kor 15,45-47). Čím víc se člověk přiblíží k tomuto vzoru lidství, tím víc je sám opravdu a plně člověkem. Kdyby byla jen přirozenost, nebyl by dostatečný důvod postavit se proti přirozeným sklonům a podnětům. Ale existuje také povolání. V jistém smyslu bychom mohli říci, že "nejpřirozenější" stav člověka je právě panenství, neboť nejsme "povoláni" k věčnému vztahu ve dvojici, jsme povoláni, abychom žili ve věčném vztahu s Bohem. Bůh, a nikoli lidský partner, je určen, aby byl navždy naše "všechno" (srv. 1 Kor 15,28).

Vynikající trojice knih Raniera Cantalamessy Chudoba, Panenství, Poslušnost ukazuje podstatu|a cíl evangelních rad ve světle, na něž nejsme zvyklí - ne především jako odříkání, sebezápor,ale jako plnost a v jistém smyslu uchopení věčnosti. Takové pojetí evangelních rad je cenné a realizovatelné i v laickém stavu, stává se posilou duchovního života a živým proroctvím o zdroji a cíli naší naděje.

Chození v Boží vůli

David Pancza

Moderní psychologie dnes obje vuje značný vliv vnitřních zraně ní na problémy člověka a ukazu je cestu vnitřního uzdravení Boží láskou. Často nás to však svádí, abychom automaticky svalovali vinu za všechny problémy na svá zranění. Voláme k Bohu, ale ne jsme ochotni dělat ty kroky, které nám Bůh ukáže. Na druhé straně, v odevzdanosti Bohu člověk nachází hluboké vnitřní uzdravení, i když o ničem takovém ještě neslyšel. Poslušnost vůči Bohu, naše "ano" jeho vůli se tak stává vedle modlitby dalším pilířem duchovního života.

Člověk - ikona Boha
Cílem našeho duchovního života je s pomocí Boží najít a dotvořit sebe, svoje já. Bůh nás stvořil, ale ještě nedokončil. V posvátných textech církve se hovoří o dvou fázích stvoření, o prvním stvoření a "ozdobení". Jsme stvořeni jako polotovar, hrubé rysy ikony, ze kterých se má stát živý a krásný obraz Boha. Náš pozemský život je místem a časem tohoto dokončení, vyzdobení. Naše výsledná tvář není věcí náhody, ale už teď je skrytá v Bohu. Bůh ví, kým máme být, ví, s jakým úmyslem, s jakými předpoklady nás tvořil. A on jediný je schopen nás dokončit.

Proto je velmi důležité, pokud toužíme po plnosti, dokonalosti, originalitě, autenticitě, abychom přijali Boží plán pro svůj život. Znamená to ochotu vzdát se svých vlastních plánů, které jsou poznamenané naší lidskou omezeností a mít odvahu v důvěře vůči Bohu překročit sebe sama, nechat ze sebe udělat někoho úplně nového, neopakovatelného v tomto světě. Dát Bohu své ano znamená, že dovolím Bohu pracovat na mně a budu spolupracovat, moje osoba nebude jen mým vlastním dílem, ale i Božím, pod jeho odborným vedením a v jeho moci.

Proč žiji?
Zkusme si dát odpověď na otázku "Proč žiji? Proč dělám to, co dělám? Co určuje jednání, proč se rozhoduji právě takto?" Velmi často žijeme "ze dne na den", bez hlubšího cíle, pod tlakem stereotypu a okolností, program dne je seznamem nezbytných věcí. Člověk nejednou ani nemá chuť ráno vstát, prožívá den s trpkostí jako vězeň vlastního života. Jindy je to zase naše samolibé já, které rozhoduje o tom, co děláme. A když sami od sebe neznáme cíl svého života, často se svými rozhodnutími od něho vzdalujeme, vzdalujeme se od Boha i od sebe. Boží dokonalý plán nahrazujeme svými výmysly.

Náš život se nemá podobat vlajce zmítané větrem okolností, zavěšené na vratké tyči našeho já. Nemáme žít od náhody k náhodě, ale cílevědomě k uskutečnění Božího plánu s námi. Každá událost, i ta nejmenší, každý náš skutek na nás zanechává stopy, formuje nás a poznamenává a jistým způsobem se stává součástí naší osoby. A my se v každé chvíli můžeme opřít o Boha postojem: "Jsem tu proto, abych plnil tvou vůli." Každý okamžik tak dostane hluboký smysl. Jedinou smysluplnou motivací každého našeho skutku je chtění dělat to, co ode mě teď Bůh chce. Podle Ef 2, 10 "Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil."

Bůh nikdy násilím neporuší naši vnitřní svobodu, ani nás nebude nutit konat svou vůli. Je ochoten raději riskovat ztroskotání svých věčných plánů, než použít hrubou sílu na jejich uskutečnění. Raději bude volit obchůzky anebo upravovat plán podle momentální situace, případně ho úplně změní (takže už nebude tak ideální jako předtím). Možná by mnozí z nás dokázali dlouho vyprávět o obchůzkách, kterými Boha ve svém životě nutili jít. Možná také právě proto vypadá církev tak, jak vypadá.

Aby se náš život stal Božím dílem, je potřebné a nevyhnutelné naše vážné rozhodnutí chtít a konat to, co chce Bůh, a chtít to úplně, bez kompromisů a výhrad. "Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat" (Ž 119). Když člověk poprvé učiní toto rozhodnutí, znamená to obvykle velký zlom v životě a nejednou může hmatatelně pocítit, že Bůh přišel. Celý další duchovní život je ustavičným vracením se k tomuto rozhodnutí a jeho prohlubováním. Jinými slovy, křesťanský život znamená, že Ježíš je můj Pán.

Jsme stvořeni jako Boží děti, ke své existenci potřebujeme prožívat a zakoušet Boží otcovskou lásku. Bůh nás miluje stále, ale v srdci to pocítíme, jen když mu jeho lásku opětujeme. "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek" (Jan 14, 23). Naše svévole Bohu nedovoluje, aby nám dal najevo svou lásku. A naopak, konáme-li jeho vůli, přesvědčujeme se, že právě ona je projevem jeho lásky k nám. O tom se však většinou nemůžeme přesvědčit, dříve než splníme to, co od nás chce. To jsou kroky víry.

Jak poznat Boží vůli?
Jak máme poznat Boží vůli? Základem k tomu je poznávání Pánova učení pravidelnou četbou Písma (Písmo svaté, Amen 7-8/97) a duchovní literatury a aplikace takto získaných poznatků v našem životě. To je však jen všeobecná zásada. Odpověď na otázku, co po nás Bůh chce v konkrétní situaci, často nenajdeme v žádné knize a musíme to od Pána zjistit přímo. "Nejcennější na světě je poznání Boha a alespoň částečné poznání jeho vůle." (starec Silván)

"Kdo je ochoten plnit jeho vůli, pozná, zdali to učení pochází od Boha, anebo zdali já mluvím sám ze sebe" (Jan 7, 17). Tato Ježíšova slova jsou příslibem i pro nás: Kdo chce plnit Boží vůli, pozná ji.

Prvním krokem tedy je ochota dělat to, co od nás Bůh chce. Ještě než se budeme Pána ptát na jeho vůli, musíme být ochotni přijmout všechny alternativy. Bez toho nám Bůh nic neřekne, protože by tak činil nátlak na naší svobodu. Svou svobodu mu musíme nabídnout, sám si ji nevezme. Když se tedy Pána budu ptát, zda si mám vzít slečnu XY, nezjistím nic, budu-li chtít jen potvrdit mou touhu, a nebudu-li připraven slyšet i zápornou odpověď. "Když se duše zcela odevzdá do Boží vůle, tehdy ji sám Pán začne vést za ruku a duše se učí bezprostředně od Boha, zatímco dříve se řídila radami učitelů a knih. To však nastává jen zřídka, ... a pozná to jen ten, kdo žije podle Boží vůle." (starec Silván)

Druhým krokem je ptát se, zajímat se o Boží vůli. Je důležité se ráno a mnohokrát během dne zastavit a ptát se: Pane, co ode mě právě teď chceš? Rovněž v případě zásadních rozhodnutí s dlouhodobým významem, např. rozhodujeme-li se pro svůj životní stav, je nutné ptát se, modlit se a čekat, dokud se nám nedostane odpovědi. Mnoho lidí by mohlo svědčit o tom, jak překvapivě jasně k nim Bůh začal mluvit, jakmile se jej začali ptát. Potom si vyčítali, kolik času promarnili tím, že se ho nezeptali už dříve. "Vždy je třeba modlit se, aby nám Pán dal poznat, co máme dělat, potom nás Pán nenechá bloudit." (starec Silván)

Třetím krokem je plnění toho, co nám Pán ukázal. Svou vůli odhaluje většinou po jednotlivých krocích. Nový krok nám neukáže, dokud neučiníme ten předchozí.

Jestliže chceme konat Pánovu vůli a ptáme se na ni, pak události a situace, v nichž se ocitáme, přestávají být náhodnými a stávají se Boží řečí k nám. Bůh nám dá schopnost rozeznat ve všem, co se s námi děje, jeho řeč, takže většinou je to "jasné". Neuvěřitelné "shody okolností", něčí nepochopitelný výrok či přeřeknutí nám mnohdy dají přesnou odpověď na to, na co jsme se ptali před několika hodinami.

Bůh k nám však mluví především uvnitř, v srdci. Jsme-li svobodní pro přijetí jakékoli možnosti a toužíme-li nezištně plnit Boží vůli, Bůh nám ji dá poznat tím, že při správném řešení zažíváme vnitřní pokoj, zatímco při nesprávném neklid.

Jestliže jsme se Pána opravdu vážně ptali na jeho názor, pak je pokoj, radost, občas až nebeská blaženost a pocit jistoty v srdci bezpečným znamením, že jsme se rozhodli správně (tento stav ale netrvá navždy, je úplně normální, když po nějaké době opět zápasíme s pochybnostmi). "Pán miluje ty, kteří se snaží plnit jeho vůli. Ti nacházejí v Pánu hluboký pokoj." (starec Silván) A naopak, máme-li v srdci neklid, často i iracionální, je to znamení, že nejednáme podle Boží vůle, že něco musíme změnit.

Neklamným potvrzením Pánova názoru je i to, když po modlitbě dospěje více lidí k shodnému řešení. Do jisté míry se právě takto projevuje neomylnost v církvi.

Posvěcování okamžiku
Jeden americký křesťan řekl: Dříve se lidé stávali svatými tím, že konali hrdinské činy. Dnes je cestou ke svatosti věrné plnění každodenních stavovských povinností. Jsme-li věrní v malých věcech, Bůh nám svěří více. Nejsme-li věrní v malém, jsme-li nedůslední v maličkostech, pak je naše snění o hrdinských a velkých činech jen útěkem ze skutečnosti. Můžeme si být jisti tím, že např. pro studenta je základní cestou k jeho osobní svatosti právě poctivé studium. Rovněž láska k těm, s nimiž žijeme, je zcela jistě jedním z hlavních požadavků Boží vůle. Láska např. k neobráceným Japoncům je zcela jistě až za povinností milovat své nejbližší. Boží vůli plníme jistě i tím, že poctivě sloužíme ve své farnosti, místo abychom ustavičně snili o tom, jaké by to ve farnosti mohlo být a co by měli dělat druzí. Bůh je realista a za nástroj našeho posvěcení si volí právě ty stavy a situace, v nichž se zrovna nacházíme.

To také znamená, že každý okamžik, každá přítomná chvíle má pro mé posvěcení nesmírný význam. Jakmile v srdci přijmu momentální situaci a dám v ní Bohu svůj souhlas (který ovšem neznamená pasivní poddání se, naopak, často to může znamenat, že se v Božím jménu ozvu tam, kde všichni ostatní mlčí), tehdy Bůh jedná ve mně a skrze mě. Jsem v Boží dílně. A protože jsem osoba, Bůh se mnou a skrze mne jedná, jen jestliže jsem osobně duchem přítomný a souhlasím s jeho jednáním. To je výzva k tomu, abychom prožívali svůj život naplno a každou chvíli využili k tomu, že se odevzdáme Bohu.

Jedním z tajemných, ale asi nejúčinnějších způsobů plnění Boží vůle je odevzdanost Bohu skrze odevzdanost lidem. "Kdo chce být první, ať se stane služebníkem všech." Modlí-li se člověk za poznání Boží vůle, velice často (ne však vždy!) ji nalezne prostřednictvím poslušnosti vůči svým představeným, pokořením se před svým bratrem apod. Bůh používá jako nástroje pro mou spásu i lidí v mém okolí. V praxi východních mnichů se duchovní vůdce nového mnicha nazývá "bůh po Bohu".

Úskalí odevzdanosti
Tím nejtěžším bývá pro člověka čekání. Moc bychom si přáli, aby nám Bůh hned ukázal, jak velké věci máme vykonat. Jeho vůle však často zní: Čekej. Buď věrný v tom, co děláš, a ve správnou chvíli se dozvíš, co bude potřeba. Člověk je pokoušen k netrpělivosti, rád by Boha přiměl k rychlejší odpovědi, popřípadě by chtěl vše urychlit vlastními silami. To je ovšem poměrně jistá cesta k zmaření Božích plánů.

Je to těžké a pohoršující, když cítíme, že naše síly a schopnosti nejsou využité, když my sami sršíme energií a chutí, a Bůh ne a ne nás zaměstnat. Trápí nás, když vidíme, kolik užitečného by se pro Boha dalo udělat, a přitom nemáme podmínky pro to, abychom to uskutečnili. Naše situace v takovém případě může být opravdu zlá, ale právě tím, že ji přijmeme, začíná platit jiný metr - bláznovství kříže. Ježíš byl Bůh. Kolik toho mohl za svůj život udělat! A místo toho byl 30 let tesařem. Na to přece nemusel být Bohem! Vyučoval jen tři roky. A přece spasil svět...

Nejméně pochopitelné je, musíme-li se na přímou Boží výzvu nebo v důsledku nespravedlivých okolností vzdát něčeho skutečně dobrého , co nám dal sám Bůh, jako se Abraham vzdal Izáka. Nedokážeme-li se svého pokladu pustit, zůstane nám jen on. Nebudeme-li se však z poslušnosti vůči Bohu bát ztratit cokoli, dostaneme ještě mnohem víc. Boží dílo nemůže být zničeno lidskou mocí, Bůh mu nedá zahynout. Ježíš se nechal úplně znemožnit a zabít - a tím spasil svět. Tohle většinou víme, ale přesto je pro nás těžké přijmout, že už půjde víc o Boží dílo než o naše vlastní.

Známky odevzdanosti
"Jak poznáš, že žiješ podle Boží vůle? Hle, toto je znamení: Znepokojuješ-li se pro jakoukoli věc, znamená to, že ses ještě úplně neodevzdal do Boží vůle, byť ti může připadat, že podle ní žiješ. Kdo žije podle Boží vůle, nedělá si o nic starosti. Potřebuje-li něco, odevzdá sebe i svou potřebu Bohu, a nedostane-li to, zůstane stejně klidný, jako kdyby po té věci netoužil. Duše, která se odevzdala do Boží vůle, nemá strach z ničeho ...Ať se jí stane cokoli, ví, že v Božích očích je to tak správně ... A tak si uchovává pokoj duše i těla." (starec Silván)

Ježíš praví: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal" (Jan 4, 31-36). Pokrm nám dává sílu. Žijeme-li podle Boží vůle, máme dost sil, abychom zvládali i těžké věci, neboť Bůh je nese s námi. "Mé jho netlačí a mé břemeno netíží." Život bez odevzdanosti se dříve či později stává nesmyslnou dřinou. "Když je s námi milost, jsme silní duchem, ale když ji ztratíme, vidíme svou slabost, vidíme, že bez Boha nemůžeme ani jen pomyslit na něco dobrého. ...Zdá-li se nám naše utrpení příliš velké, znamená to, že jsme se ještě zcela neodevzdali do Boží vůle. ...Na zemi se nemůžeme vyhnout utrpení, ale ten, kdo se odevzdal do Boží vůle, je snadno snese." (starec Silván)

Člověk toho svými vlastními silami, silou své osobnosti zvládne hodně, ale nakonec vždy narazí na hranici, kterou nemůže překročit. Jsme povolaní žít právě za touto hranicí!

Odevzdanost je nezbytným předpokladem pro to, aby se člověk mohl dobře modlit a prožívat hluboké společenství s Pánem. Nejsme-li odevzdáni, nechce se nám modlit, anebo se modlíme jen povrchně, formálně, nevložíme do modlitby své srdce. "Je velkým dobrem odevzdat se do Boží vůle. V duši je pak jedině Pán, nemáme postranní myšlenky. A duše se s čistou myslí modlí k Bohu, cítí jeho lásku, a to i tehdy, když tělo trpí." (starec Silván)

Na druhé straně, modlitba je nezbytným předpokladem odevzdanosti. Nestačí naše rozhodnutí. Abychom dokázali milovat Pánovu vůli, potřebujeme k tomu milost, milost poddání se Bohu, milost změny srdce a sílu konat to, co od nás Pán chce. Skutečné chození v Boží vůli neznamená jen vnější poslušnost, ale především to, že k Boží vůli přilneme svým srdcem. A to vše dostáváme díky modlitbě.

"Milosrdný Bože, ty znáš naši slabost. Prosím tě, dej mi pokorného ducha, neboť ve svém milosrdenství dáváš pokorné duši sílu žít podle tvé vůle, odkrýváš jí svá tajemství, dáváš jí poznat sebe sama i to, jak nekonečnou láskou nás miluješ." (starec Silván)

ze slovenštiny přeložil P. Beneš, red. upraveno a kráceno

Použitá literatura:
Derek Prince: Povolání činit Boží vůli
Hans Buob: Povolání k vydanosti
archm. Sofronij: Starec Silván
Žalm 118 (119)

Útěk před Bohem (Jonáš)

Tomáš Machula

Charakter knihy
Kniha Jonáš, která patří mezi dvanáct malých proroků, se svým charakterem od ostatních prorockých knih zřetelně odlišuje. Nemluví klasickou formou proroctví, ale vypráví příběh, což svádí k tomu, abychom ji pokládali za historický popis jedné epizody ze života proroka Jonáše. Tento typ interpretace je mezi lidmi poměrně rozšířený a má své významné zastánce i mezi starými židovskými a křesťanskými teology. Brát knihu Jonáš jako historii je samozřejmě možné, ale zdá se, že pravý smysl leží někde jinde.

Po takovém úvodu se možná někteří čtenáři zarazí a už začínají tušit, odkud vítr vane: modernismem a liberalismem nasáklý autor si připravuje alibi, aby se nemusel vyrovnávat s jevy těžko vysvětlitelnými přirozeným způsobem: pobyt Jonáše v břiše velryby (Jon 2), enormně rychlý růst skočce (Jon 4, 6), upozornění historiků, že v době sepsání knihy bylo Ninive ruinou, nebo přímo neuvěřitelný účinek jakéhosi izraelského proroka na pohany v Ninive. Ne, nejde o úskočný liberalismus pronikající i do katolické teologie, který se snaží odmítat všechno zázračné a neuvěřitelné v Bibli a v dějinách. Bůh je skutečně mocný, o tom není sporu, a může nechat člověka zázrakem přežít v břiše velryby, stejně jako může konat i ostatní neuvěřitelné skutky. Staví-li se většina teologů kriticky k historizujícímu výkladu knihy Jonáš, není to většinou proto, že by nevěřili ve všemohoucnost Boží. Je to proto, že charakter knihy má mnohem více formu midraše, poučného vyprávění beroucího si za svůj základ historický fakt (proroka Jonáše ze 2Kron 14, 25), který ovšem volně rozvíjí jako příběh s určitým poselstvím. Prorok je ten, kdo mluví ve jménu Božím, ten, kdo přináší Boží zvěst. A kniha Jonáš je právě touto Boží zvěstí. Neřadíme ji k historickým spisům, ale k proroctvím, protože právě onen knihou popisovaný děj je proroctví (slovo Boží do našeho života) určené pro nás; ne pouhá zpráva o prorokovi, který už svůj úkol splnil a jehož proroctví se týkalo ne nás, ale Ninivských.

I styl popisu oněch historicky a přírodovědecky těžko vysvětlitelných skutečností (velryba polykající Jonáše) se liší od obvyklých vyprávění o zázracích a ukazuje mnohem více na vypravěčské prostředky, které stupňují spád děje. Teologové mluví o rozlišování literárních forem, což znamená jen to, že báseň (např. žalm) nelze číst jako dogmatický traktát, podobenství nelze obviňovat z historické lži a rodokmenu nelze vyčítat slohovou chudost a malý spád děje. Nejdůležitější na knize Jonáš není velryba nebo Ninive, ale výzva k obrácení pro každého z nás, a ta platí, ať už interpretujeme děj historicky nebo jako nehistorické poučné vyprávění podobné například Ježíšovým podobenstvím. Obavy některých křesťanů před přílišnou demytologizací jsou částečně pochopitelné ("začíná to Jonášem a končí obrazným výkladem zmrtvýchvstání Krista"), ale je třeba upozornit, že obranou proti jednomu extrému (např. pouze psychologického nebo obrazného výkladu nejpodstatnějších pravd víry) nemůže být upadnutí do extrému druhého (jehož typickým představitelem mohou být i dnes vydávané knihy obhajující geocentrický model vesmíru, který prý jediný odpovídá Bibli).

Jonášův útěk před Bohem
Proroci reagovali na Boží povolání různým způsobem: Izaiáš se sám nabízí (Iz 6, 8), Jeremiáš se vymlouvá (Jer 1, 6) a Jonáš dokonce prchá (Jon 1, 3). Není-li si člověk jistý, jak se má v některých životních situacích rozhodnout, touží po poznání Boží vůle. Když se mu tohoto poznání dostane, bývá nepříjemně zaskočen. Velmi často totiž prosíme Boha o poznání jeho vůle s navenek nepřiznanou, ale přesto jasnou představou, kterou nám má Boží autorita potvrdit. Jestliže se tak nestane, utíkáme jako Jonáš. Všechny naše útěky a skrývání se před Bohem (ať už mají jakoukoliv formu) však končí v chaosu a zmatku připomínajícím rozbouřené moře, do něhož byl Jonáš uvržen (Jon 1, 15). Teprve až se obrátí a činí pokání, je vyvržen velrybou na břeh a jde za svým posláním.

Vraťme se ale ještě o několik veršů zpět: Jonáš se rozhodl k útěku před Bohem a toto rozhodnutí proměnil v čin tím, že nasedl na loď do Taršíše, tedy přesně opačným směrem, než leží Ninive. Loď odrazila od břehu a není cesty zpět. Moře se rozbouří a Jonášovi je naprosto jasné, proč (Jon 1, 12). Ale i kdyby se teď chtěl vrátit, nemůže. Situace se zdá být bezvýchodná, Jonáš se rezignovaně přiznává lodníkům a nechává se vhodit do moře. Hůř už asi být nemůže. Rozhodnutí proti Boží vůli stvrzené činem, který už nejde vzít zpět, je také situací mnohých z nás. Pro Boha však neexistují bezvýchodné situace a ztracené případy. Ztroskotání manželství, kněžské služby nebo řeholního povolání je sice tragické, ale dokud žijeme, není pro Boha nikdy pozdě - vždy existuje řešení. Nejde o jednoduché smazání minulosti, ale o cestu kupředu, která není snadná (v žaludku velryby), ale vede k cíli. Když Jonáš nepopluje lodí, odnese ho velryba, ale jedno je jisté: zůstává v Božích rukou a dojde tam, kam dojít má. Bůh čeká jen na naši změnu smýšlení, obrácení, pokání.

Spor s Bohem
Sotva se Jonáš vyrovnal s jedním Božím rozhodnutím, dostává se před nový nepochopitelný problém: Ninive, to hříšné pohanské město, se kálo a Bůh mu odpustil a nezničil ho. Jonáš plane hněvem a přeje si zemřít. A také to Bohu otevřeně říká: Lépe abych umřel, než abych žil. Planu hněvem až k smrti! (Jon 4, 8.9) A Bůh trpělivě poučuje epizodou se skočcem Jonáše o své dobrotě.

Pro nás ale může být i tato epizoda inspirativní. Často nechápeme (stejně jako Jonáš poté, co Bůh ušetřil Ninive) a cítíme se ukřivděni, protože nerozumíme Božímu vedení a jeho skutkům, ačkoliv zcela jistě víme, že co se stalo, bylo správné a podle Boží vůle. Může se stát, že také planeme hněvem, a kdyby Hospodin nebyl Bůh, ale člověk, určitě bychom mu od plic řekli, co si o něm myslíme. Hospodin ale Bůh je, a tak v sobě nepochopení a hněv potlačíme a tváříme se, že je vše v pořádku. Bohužel si neuvědomujeme, že Bůh vidí do srdce, kde nadále planeme zlobou, přestože Bohu neupřímně děkujeme a chválíme ho. Kdyby nešlo o modlitbu, ale o mezilidské vztahy, bezpochyby bychom nazvali podobné chování podlézavost nebo pokrytectví, ale jde-li o náš vztah k Bohu, cítíme se nebývale ctnostně, oddaně a duchovně. Planeme hněvem, nerozumíme ničemu, a místo abychom se Boha zeptali a předložili mu své nepochopení, tváříme se, že je vše v nejlepším pořádku a lžeme Bohu i sobě. Máme-li však skutečně růst ve víře a v poznání Pána, musíme mu říci i to, že něčemu nerozumíme nebo že nás něco rozčílilo, a prosit o vysvětlení. Nejde o to zchladit si žáhu a spílat Bohu, ale upřímně předložit Bohu svou nechápající duši. Bůh od nás nečeká přetvářku (byť by byla sebesvatější), ale postoj dítěte. Nemusíme mít strach, Bůh zná naše otázky a problémy dříve, než si je sami vůbec uvědomíme, a ke všem našim proč? je dost trpělivý.

Nezapomínejme, že Jonáš je proroctví
Jsem přesvědčen, že takový přístup k proroctví knihy Jonáš je vhodnější než plané "přírodovědecké" diskuse ve stylu, jak dlouho může člověk vydržet v žaludku velryby apod. Ať už jsme v případě knihy Jonáš zastánci historicity nebo podobenství, nenechejme se strhnout od skutečného poselství knihy pro náš život k neužitečným a pro duchovní život neplodným sporům o velryby.

Andělé strážní

Pavel Konzbul

Naše představy o andělech strážných jsou často utvářeny jen obrázky li dové tvořivosti, na nichž bezpohlavní bytost rozprostírá svá ochranná křídla nad dítětem ve smrtelném nebezpečí. Podle toho se také formuje úcta nebo neúcta k nim. Někdo omezuje jejich působení na dětský věk, jiní je považují za pohádkové bytosti rovné vodníkům, rusalkám a hejka lům. Katolická církev je vidí jinak - po opatrném váhání prohlásila, že každému člověku od narození do smrti je určen k ochraně anděl strážný, nebeský duch, vysoko přesahující naši možnost jakkoli si ho představit nebo zpodobit.

Písmo a andělé strážní
Andělé jsou celým svým bytím služebníci a poslové a jako čistě duchové bytosti obdařené rozumem a vůlí převyšují dokonalostí všechny tvory. O jejich existenci a poslání nám podává na řadě míst zprávy Písmo. O andělech strážných mluví Starý zákon slovy: "Hle, posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil" (Ex 23, 20). Podobně říká žalmista: "On (Bůh) svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách" (Ž 91, 11). Zvláště krásný příklad andělské ochrany nám dává starozákonní kniha Tobiáš, kde vystupuje jako průvodce mladého Tobiáše archanděl Rafael. V Novém zákoně mluví Kristus o tom, že maličcí mají své anděly v nebesích slovy: "Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těch maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce" (Mt 18, 10). Tak dostává biblický základ přesvědčení církve, že s člověkem, ať malým či velkým, je spojen i jeho osobní anděl strážný.

Anděl - osobní ochranka
Rozumové zdůvodnění úlohy andělů strážných podává sv. Tomáš Akvinský, který jejich poslání odvozuje od Boží Prozřetelnosti. Každý člověk má od Boha svěřeno svoje osobní lidské poslání, ale je také vystaven vlastním nebezpečím. Proto mu Prozřetelnost dává osobního anděla strážce. Člověk může mít i více andělů, např. když je pověřen vedením nějaké skupiny či společenství, které potřebuje zvláštní pomoc, nebo je-li mu svěřeno důležité poslání. Můžeme se dokonce domnívat, že i pronásledovatelé církve a nepřátelé křesťanství mají své anděly strážné, kteří se svými diskrétními zásahy snaží zabránit, aby se jejich svěřenci nedopouštěli ještě větších zločinů. Poslání chránit, střežit a pomáhat trvá pro anděla strážného od narození do smrti člověka. V okamžiku smrti a soudu anděl přestává být strážcem a stává se svědkem o lidské věrnosti a poslušnosti, ale i o jeho zradách a vzpourách.

Jak může anděl ovlivnit naše jednání?
Ochrana ze strany andělů strážných, která má význam jak pro materiální rámec našeho každodenního života, tak i pro náš vnitřní život, se děje především, ovšem nikoli výhradně, v oblasti našeho duševního života. Andělova přirozenost je blíže Bohu nežli naše, a proto může skrze Boha poznat i naši situaci, a to lépe než my sami. Anděl strážný na základě tohoto poznání může působit na naši představivost, paměť a citlivost prostřednictvím hnutí a obrazů, aby nás osvítil a aby nás odvrátil od zlého. Nikdy ovšem nedokáže proniknout přímo do lidské vůle a do rozumu, do této sféry osobnosti má totiž přístup přímo jen Bůh, protože tajemství srdce je vyhrazeno jen Bohu a člověku. Andělé mohou poskytnout rozumu a vůli pouze "podklady ke zpracování" a tak je ovlivňují nepřímo. Že toto působení není nikterak zanedbatelné, dokazuje i to, kolik každodenních rozhodnutí děláme právě na základě našich tužeb, nálad, citů a představ.

Působení andělů strážných ovšem nelze omezit jen na duchovní oblast, i když v té se projevují především a nejčastěji. Anděl může svou přirozenou schopností ovlivňovat i materiální oblast, i když to dělá většinou nenápadně, v rámci zachování řádu světa a jeho zákonů.

Trápí se náš anděl nad námi?
Co se děje v našem andělu strážném, když nás vidí, jak jsme Bohu nevěrní, jak druhým křivdíme a pácháme zlo? Trápí se nad tím? Anděl patří k těm, kteří jsou již spaseni navěky a v těch "není ani smrt, ani smutek, ani nářek, ani žádná bolest" (Zj 21, 4). To ale neznamená, že je náš anděl kamennou bezcitnou sfingou, které je náš život lhostejný. Anděl strážný vidí vše ve světle Boží dobroty a spravedlnosti, a činí vše možné, aby nikdo nebyl zatracen a aby i zlé přeměnil v dobré.

Andělské poslání
Věčná moudrost a otcovská starost našeho Boha nám dává anděly za průvodce a pomocníky, aby nás přivedli do věčné vlasti. V jakémkoli okamžiku tak můžeme sáhnout po pomocné ruce našeho anděla. Ovšem ukazatelem správné cesty k Bohu nejsou pouze andělé, ale máme jimi být i my všichni. V tom je naše andělské poslání. Milé slovo, které pohne našeho bližního k dobrému skutku, pozorné naslouchání druhým, ochrana slabých duší před nebezpečím, to není jen úkolem andělů, ale je to i poslání každého křesťana. Snažme se tedy s pomocí a přímluvou andělů naplňovat tuto naši andělskou službu.

Doporučená literatura:
Jiří M. Veselý OP: Bůh, anděl a já, MCM, Olomouc 1993
Georges Huber: Můj anděl půjde před tebou, Zvon, Praha 1996

Byzantský hymnus Akathistos

Evžen Kindler

V říjnu se modlíme růženec a jsme jím vedeni k meditaci o životě Panny Marie a o jejím vztahu k životu jejího božského Syna. Když jsme unaveni nebo když nás potká nějaká nepříjemná událost, máme obtíže s tím, abychom se soustředili a abychom ze své modlitby růžence neudělali to, co mu vytýkají ti, kdo ho nemají v lásce: mechanicky odříkávané "zdrávasy".

V takových (a nejen takových) situacích nám může pomoci nějaké umělecké dílo, které naše soustředění upoutá správným směrem. Pro radostný růženec je vynikajícím podnětem byzantský hymnus, který ke cti Bohorodičky složil Romanos Melodos. Ten žil v době císaře Justiniána Velikého (známého tím, že postavil chrám Boží Moudrosti v Cařihradě), tedy v 6. století. Dovedl k dokonalosti první vyspělou formu byzantského zpěvu, zvanou později kontakion, a tradice mu za to přiřkla, že je zakladatelem byzantské hudby. Melodos je jistý titul či ocenění, které dostal od současníků jako vynikající skladatel, avšak v té době být skladatelem znamenalo v byzantské oblasti být rovněž vynikajícím básníkem. Romanos je vlastní jméno a v řečtině znamená Říman či přesněji římský. A tento "římský" zakladatel řeckobyzantské hudby se narodil v syrské Emesse (nynějším Homsu), jeho rodiče byli Židé, a než se odstěhoval do Cařihradu, byl jistou dobu jáhnem v Berettě, což je nynější hlavní město Libanonu Bejrút. Jako by už sám Romanos-člověk symbolizoval univerzalitu a katolicitu křesťanství. Avšak katolicita existuje - ne symbolicky, ale reálně - v jeho tvorbě, v níž vyšel z formy syrských poetických homilií sugitha a madraša (hymnů, jejichž texty byly jakási zpívaná veršovaná kázání) vypracované svatým Efrémem a adaptoval ji jako vrcholná díla své doby do byzantského prostředí. Jak už jsme se zmínili, jejich forma se nazývá kontakion (církevně slovansky kondak). Byzantská tradice jich Romanovi přičítala přes tisíc, a poté, co začátkem našeho století zapochybovali pozitivisticky orientovaní vědci o jeho autorství vůbec, ukázal seriózní výzkum po druhé světové válce, že Romanos napsal určitě 60 kontakií; nejslavnější z nich je zmíněný Akathistos, opěvující Mariin život od zvěstování až po útěk před Herodem. Akathistos znamená v řečtině nesezený a vyjadřuje liturgické pravidlo, dle něhož při Akathistu věřící stáli: Bohorodičce vzdávali čest i postojem těla podobně jako třeba evangeliu. O univerzalitě Akathistu, totiž o tom, jak je tento zpěv blízký i nám, se může čtenář přesvědčit z překladu jeho třetí části:

Maria poznala, že je Matkou Božího Syna,
spěchala k Alžbětě, a Alžbětino dítě se za radovalo,
když rozpoznalo Mariin pozdrav;
a poskakováním jakoby zpěvy volalo k Bohorodičce:
Raduj se z toho, že vyklíčil nevadnoucí vý honek!
Raduj se z toho, že dal plody neobdělaný sad!
Raduj se, která dáváš úrodu rolníkovi milu jícímu lidi!
Raduj se, která dáváš růst tomu, který dává nám všem život!
Raduj se, pole, které vydává úrodu soucitu!
Raduj se, stole, který neseš plnost smíření!
Raduj se, vždyť duším připravuješ přístavy!
Raduj se, vždyť louce hojnosti dáváš květy!
Raduj se, příjemná kadidlová oběti posel stva!
Raduj se, odpuštění pro celý svět!
Raduj se, Boží zalíbení ve smrtelnících!
Raduj se, radostná důvěro smrtelníků v Bo ha!
Raduj se, nezadaná nevěsto!

Výraz Raduj se zní v řečtině Chaire a verše, jež jimi začínají, se nazývají chairetismy. V naší ukázce jich je třináct. Poslední z nich se vyskytuje jako refrén v mnoha dalších strofách, ale těch dvanáct už se jinde neopakuje. Čtenář je snad okouzlen krásnými metaforami v těchto verších, ale to není zdaleka vše: podobných strof, z nichž každá má své vlastní chairetismy, má Akathistos dvanáct; obsahuje tedy 12x12=144 neopakujících se nádherných oslovení Matky Boží!

Řecké Chaire se vyskytuje i na počátku Pozdravení andělského, tedy modlitby Zdrávas Maria. My jsme je přeložili raději jako Raduj se (tak je překládají i východní Slované ve své církevně-slovanské liturgii), neboť archaické zdrávas je pro mnoho lidí prázdné slovo. Akathistos je tedy růženci blízký i po formální stránce: mnohokrát Pannu Marii zdravíme a upřímně vzýváme, aby se radovala.

Avšak všimněme si hudby. Ta tvoří integrální složku Akathistu. Dává slovům další náplň a výzvu Raduj se zhudebňuje pokaždé jinak. Lze to pozorovat i na sedmém a desátém chairetismu, jejichž vřelé, důvěrné a něžné zpěvní vyjádření slov Raduj se pro ilustraci uvádíme. A všimněme si, jak názorně je pevnou melodií naznačena představa bezpečných přístavů (limena) a jak široce je vyjádřena vskutku široká Mariina činnost zpěvem slovesa připravuješ (etimazis). Na vysvětlenou doplňujeme, že v byzantské řečtině se chaire četlo jako chere. A jako vždy - doporučujeme čtenáři, aby se snažil melodii zazpívat, ne virtuózně, hrdinně či dramaticky (jakkoliv je složitá a k takovému přednesu svádí), ale důvěrně, jako by ji zpíval jen a jen Panně Marii. A aby si tuto melodii i český překlad vybavil, až se bude připravovat na modlitbu růžence - možná že nejen na jeho druhé tajemství.

Raduj se, vždyť připravuješ duším přístavy!
Raduj se, odpuštění pro celý svět!

A na závěr ještě jednu zajímavou souvislost: Romanos Melodos je východními křesťany ctěn jako světec a ti jeho svátek slaví právě tehdy, kdy začíná náš růžencový měsíc - prvního října.

Doporučená literatura: Akathistos. Mariánský hymnus, Refugium, Velehrad 1995

  • Cena: 10 Kč
 

© 1993 - 2017 Krystal OP s.r.o. - nakladatelství teologické a filosofické literatury
Nakladatelství Krystal OP doporučuje knihkupectví Oliva | S radostí vytvořil a spravuje manGoweb [webdesign studio]